Únor 2007

Angkor Wat

24. února 2007 v 14:25 | hyena555 |  Divy sveta
ANGKOR WAT



Kde se nachází?

Angkor byl hlavním městem Khmerské říše od 9. do 15.století. V dobách své největší slávy zabírala Khmerská říše území dnešní Kambodže, Thajska, Laosu, Vietnamu, Barmy a jižní Číny. Každý panovník si ovšem v oblasti Angkoru postavil své hlavní město a chrám, resp. soustavu chrámů.
Přirozenou bezpečnost, díky níž zůstala říše dlouho nedobyta, jí zajišťovala z jedné strany nepřístupná džungle a z druhé právě jezero Tonle Sap.
Západní Baray je obrovská nádrž na vodu, vybudovaná v 11.století. Nejedná se o první umělé jezero v této oblasti, tím byl Východní Baray. Vzhledem k rostoucímu počtu obyvatel bylo ovšem nutno vybudovat na blízkém kopci, nacházejícím se západně od Angkoru nový baray, z něhož se voda sváděla dolů do města. Na ostrově uprostřed Západního Baraye vidíme zdálky shluky kamenných bloků, což dříve býval Západní Mebon.
Poté již míříme přímo do vlastního Angkoru. Celý komplex Angkoru se rozkládá na ploše asi 400 kilometrů čtverečních a čítá více než 100 chrámů. Prvním z nich byl Phnom Bakheng, který dal v roce 889 vybudovat Yasovarman I.
Na vrchol chrámu Phnom Bakheng je možno dojet na slonech nebo se tam vyškrábat po svých. Volíme druhou variantu a odsud pak sledujeme západ slunce. Jelikož se jedná o nejvyšší kopec v okolí, je to zároveň jediné místo, odkud se naskýtá seshora pohled na nejznámější chrám Angkor Wat.

Angkor Wat:

Z mlhy vznášející se nad hladinou oceánu vystupuje posvátná hora Meru představující v hinduistické mytologii střed vesmíru. V Angkoru, jednom z největších náboženských středisek na světě, představují mýtické vrcholky stupňovité chrámy, mořskou hladinu nahrazuje uměle vybudovaný kanál, který obklopuje ze čtyř stran celý komplex.
První stavby zde byly postaveny už v 8. století. Ukázkou této preangkorské éry je Ak Yum, turisté sem ale jezdí hlavně kvůli Angkor Watu, chrámu srovnávaného s egyptskými pyramidami.

Zajímavosti:

Do Angkor Watu se vstupuje trojitou západní branou, od níž je to ještě rovných 350 metrů po cestě z pískovcových kvádrů. Tudy se v minulosti všechny delegace i vyslanci jiných říší blížili ke králi. Jeho trůn stával až na úpatí hlavního chrámu. Jako první do něj usedl Suryavarman II., který nechal Angkor Watu ve 12. století postavit.
Bohem, jemuž ho zasvětil, byl Višnu, na stěnách chodeb pak byly vytvořeny reliéfy z hinduistické mytologie i historie. Na čelní, 60 metrů dlouhé stěně jsou scény z Ramajány. Postavy jsou malované barvou, jejíž původ se vědcům dodnes nepodařilo určit.
Jedna z bočních chodeb je zdobena výjevem nazvaným "Nebe a Peklo". Nebes je tu 37 a pekel 32. Nechybí ani Stvoření světa, tedy vznik pevniny oddělením tekutého od pevného, na rozdíl od Bible, kde se dělí světlo od tmy.
Všechny chrámy v Angkoru se dívají na východ, kromě jediného. Tím je právě Angkor Wat, který ve 12.století otočil Suryavarman II. k západu, aby směřoval k hlavní cestě a aby využil řeky k obranným účelům. Proto je Angkor Wat obehnán širokým vodním příkopem.


Kreml

24. února 2007 v 14:21 | hyena555 |  Divy sveta

KREML

Moskva

Moskva je pokládána za srdce Ruska a Kreml je srdcem Moskvy. Obrovský areál s desítkami pozoruhodných staveb se rozkládá na ploše osmadvacet hektarů na vrchu kdysi porostlém borovicemi. Z jedné strany nepravidelného trojúhelníku jej obtéká řeka Moskva, z jihozápadu Něglina a nejkratší stranu tvoří umělý kanál, který obě řeky spojuje. Byl vyhlouben začátkem šestnáctého století, je široký třicet dva a hluboký asi dvanáct metrů.

Historie

Historie Kremlu je úzce spojena s dějinami Moskvy.A proč se jmenuje Kreml? Protože slovo kreml znamená v ruštině pevnostJeho rozloha byla mnohem menší než dnes a obklopovaly ho vesnice a dvory. V případě napadení jim sloužil Kreml jako útočiště.A tak koncem patnáctého století, přesně v letech 1485 až 1495, byly během deseti let vybudovány hradby nové z pálených cihel. Rozloha Kremlu se tehdy zvětšila zejména směrem na sever a na jihozápad a dostala nynější konečnou podobu nepravidelného trojúhelníku. Cihlové hradby jsou zakončeny zubatým cimbuřím, protkány střílnami a doplněny dvaceti věžemi. Každá je jiná.

Spasská věž

Kreml oblokopují vysoké hradby.Jejich výška se liší podle toho, kudy na bývalém vršku porostlém borovicemi procházejí. Někde jsou vysoké pět, jinde až sedmnáct metrů. Střeží je dvacet věží. Tou nejznámější a nejkrásnější je Spasská věž. Jedenasedmdesát metrů vysoká.Proslavené hodiny na Spasské věži, jejichž zvuk byl symbolem pro zahájení všech vojenských přehlídek a průvodů na Rudém náměstí, nebyly prvními hodinami v Kremlu.Patřily k prvním věžním hodinám v Evropě vůbec.Ciferníky na všech čtyřech stranách věže mají průměr 6,12 metru a číslice na nich jsou vysoké 72 centimetry.

Největší zvon a největší dělo

Je to největší zvon na světě. Váží 210 tun, má průměr 6,6 metru a výšku 6,14 metru.V roce 1980 v předvečer olympijských her v Moskvě byl Car - kolokol restaurován. Není to jediná rarita tohoto druhu. Je tu i pověstné dělo Car - puška, největší dělo na světě. Bylo odlito v roce 1586, váží čtyřicet tun a má kalibr 890 mm. Toto obrovské dělo bylo určeno k obraně Kremlu a Moskvy, ale shodou historických okolností z něj nikdy nebylo vystřeleno.

Kremelské věže

První z věží byla Tajnická. Vedla z ní podzemní chodba k řece Moskvě a také měla studnu, aby v případě obléhání měli obránci zásoby vody. Od tajné chodby dostala věž i své pojmenování. Rohová vodárenská věž patří k nejkrásnějším v Kremlu. Původně se nazývala Sviblova podle bojarů Sviblových.Zcela výjimečná je Carská věž postavená přímo nahoře na hradbách. Součástí Kremlu jsou také kremelské paláce a kremelská zbrojnice skrývající poklady moskevských knížat a ruských carů. Vznikla ve čtrnáctém století a jsou v ní unikátní kolekce ruských i zahraničních zbraní, porcelánu, stříbrné servisy.Součástí Zbrojnice je stálá expozice ruských diamantů a drahokamů takzvaný Almaznyj fond.lký.Za nejkrásnější komnatu se považuje Georgijevský sál.


Timbuku

24. února 2007 v 14:16 | hyena555 |  Divy sveta
TIMBUKU

Timbuktu je hliněné město.

Timbuktu, hliněné město,utopené hluboko v Saharské poušti, bývalo branou do černé Afriky. Dnes je odříznuto od civilizace. Obyvatelé Timbuktu jsou většinou Tuaregové, kteří jsou původem Arabové. Kromě jejich temperamentu se odlišnost od Afričanů projevuje i jinými rysy obličeje a světlejším odstínem kůže, patrným na první pohled. Počátky Timbuktu nejsou zcela známé. Lze je vystopovat ve dvanáctém století, kdy místo sloužilo k odpočinku tuarežským pastevcům. Když si časem oblast horního Nigeru podrobil kmen Malinků, začalo vzkvétat i Timbuktu. Stalo se důležitým obchodním překladištěm.
Od čtrnáctého století tu vyrůstaly nádherné paláce a modlitebny, z nichž se řada dochovala do současnosti. Kromě místodržitelského paláce Maduga vznikla mešita Djinger-ber s mohutnou věží v súdánském stylu. Byla založena univerzita, která postupně získala pověst významného centra vzdělanosti v islámské části západní Afriky.
Žádné jiné africké město nebylo opředeno tolika záhadami jako právě Timbuktu. Ještě v polovině devatenáctého století do něho nevstoupil jediný Evropan.Odvážlivci, kteří se o to pokusili, zaplatili životem.Všechny nezdary podporovaly pověsti o bohatém městě, kde domy pokrývají zlaté střechy a jehož knihovny skrývají ve svých zdech množství vzácných rukopisů. Obchodníci sem přiváželi zlato, slonovinu, kůže a otroky a vyměňovali je za sůl, hedvábí a damašek.
Pro svou unikátnost patří Timbuktu právem na prestižní Seznam světového kulturního UNESCO.


Petra

24. února 2007 v 14:14 | hyena555 |  Divy sveta

PETRA


Petra je Skalní město
.

Historie

Ve 4. století př. Kr. získal nomádský kmen Nabatejců kontrolu nad údolím mezi Aquabou a Mrtvým mořem na východní straně Wadi el Araba v Jordánsku. Protože tím kontrolovali důležité obchodní cesty, časem zbohatli a získali moc. Petra je toho důkazem. V roce 106 po Kr. byla Petra začleněma do Římské říše. Později byla zapomenuta.

Objevení

Petru znovu objevil švícarský badatel Johann Ludwig Burckhardt v roce 1812. Tehdejší badatelé se domnívali, že Petra byla město. Ale dnes se ví, že je to velký pohřební konplex nabatejských vládců.

Zajimavost

Na pahorku Attuf, kde se nacházejí na jedné plošině dva obelisky. O něco dále na hoře je založen jiný plošný areál o rozloze 61 krát 18 metrů. Předpokládá se, že tu bylo obětní místo, kde původně stál velký oltář. Nabatajci pravděpodobně uctívali dva dohy zvané Dusares a Al Uzza. Oltář na vysokém obětišti byl opatřen žlábky na odvádění krve obětí. Mnohé naznačuje, že šlo o oběti lidské.


Mausoleum v Halikarnásu

24. února 2007 v 14:07

MAUSOLEUM V HALIKARNÁSU

Město Halikarnássos je nejjižnějším z dlouhé řady velkých a slavných maloasijských řeckých měst (nepočítáme-li Knidos, který původně ležel na ostrově a teprve později ho spojili s pevninou). Tato řada začíná na severu Trójou, pokračuje pak Larisou, Pergamem, Kýmou, Fókaiou, Smyrnou, Klazoménami, Kolofónem, Efesem, Magnesií, Priénou, Milétem, Mylasou a končí právě v Halikarnássu. Právě zde stál asi nejvelkolepější náhrobek západního světa, pátý div světa...

Halikarnássos je původem dórským městem podobně jako Sparta, Megara nebo Korint. Psal o něm slavný Vitruvius, proto můžeme posloužit dobovou citací: "Svou polohou se podobá okrouhlému hledišti divadla. Dole podél přístavu se rozkládá náměstí, v poloviční výšce okrouhlého prostoru a přetínajícího jej pásu vede velmi široká třída, uprostřed které stojí Mauzoleum v tak vynikajícím provedení, že se počítá mezi sedm divů světa. Ve středu nejvyššího místa je svatyně Áreova s obrovskou sochou... Na pravé straně nejvyššího místa je svatyně Afroditina a Hermova přímo u pramene Salmakidina... Jako je v její pravé části Afroditina svatyně a zmíněný pramen, tak je v jeho levé části královský palác, který si dal král Maussóllos (jak zní přesný přepis jeho jména) podle vlastních plánů postavit. Napravo od něho je výhled na náměstí, přístav a celý okruh hradeb, na levé straně dole je tajný přístav, ukrytý pod horami tak, že nikdo nemůže pozorovat a poznat, co se v něm děje, kdežto král může dávat svým veslařům a vojákům z paláce rozkazy, aniž se to kdo doví.
Podoba města se nám tedy zachovala poměrně dobře, i když až díky Římanovi. O historii se totéž říct nedá. Je to obrovský paradox, neboť právě v Halikarnássu se narodil otec dějepisu Hérodotos a ještě jeden poměrně známý dějepisec, Dionýsios Halikarnásský, žijící na přelomu letopočtu. Město však dopadlo jak kovářova kobyla chodící bez podkov. A tak musíme složitě rekonstruovat...

Město bylo snad založeno Dóry ještě před velkou kolonizací, zhruba v desátém století před n.l., takže je jednou z nejstarších maloasijských osad. Původní osadníci, Kárové čili Lelegové, postupně splynuli s Řeky. V šestém století před n.l. vzkvétající město vstoupilo do hexapole, tedy spolku šesti měst (Halikarnássos, Lindos, Iálýsos, Kameiros, Kós a Knidos), který měl mimo jiné i společný chrám zasvěcený Apollónovi. Protože však město postupně podléhalo iónských vlivům, bylo z tohoto dórského spolku pod náboženskou záminkou neznámo kdy vyloučeno.

Tak se dostáváme k prvnímu jasnému datu v dějinách města - roku 540 před n.l. jej podmaňují Peršané, kteří si Halikarnássos udrželi i v době zmatků po smrti Kýra a Kambýsa. Když se pak roku 480 před n.l. vypravil Xerxés do Řecka, podporovalo ho i halikarnásské loďstvo, které však utrpělo těžké ztráty u Salamíny. To natolik podkopalo pozici místních vládnoucích vrstev, že se proti nim vzbouřili Řekové a Halikarnássos roku 477 před n.l. získal nezávislost. Vstoupilo do Délského spolku, kde vytrvalo i za peloponéské války. Po porážce Athén na Sicílii opět město upadlo pod perskou nadvládu, pod níž zůstalo až do roku 334 před n.l., kdy ho získává v průběhu své anabáze Alexandr Veliký.

Největšího lesku dosáhlo město právě v době druhé perské nadvlády. Nejvýznamnějším vládcem historie Halikarnássu je král Maussóllos vládnoucí v letech 377 - 353 před n.l. spolu se svou manželkou Artemísií. Neměli děti a jediným plodem jejich údajně veliké lásky bylo Mauzoleum.

Po Alexandrovi město ovládl jeho diadoch Ptolemaios, poté město převzali makedonští králové, od nich Attalovci. Roku 129 před n.l. přicházejí Římané a zahajují pozvolný úpadek Halikarnássu. Roku 1402 město získali rhodští rytíři, tehdy ještě stálo mnoho antických staveb včetně Mauzolea. Konečně roku 1522 dobyli město Sulejmanovi Turci.

Maussóllos si pochopitelně hodlal postavit hrobku odpovídající velikosti jeho života. Jeho hrobka se však stala něčím víc, stala se symbolem všech hrobek. S její stavbou začal ještě Maussóllos, dílo dokončila čtyři roky po jeho smrti jeho manželka Artemísia.

Mauzoleum udivovalo už svojí koncepcí. Bylo to jakési spojení zikkuratu, pyramidy a řeckého chrámu, jak nejlépe poznáte na rekonstrukcích stavby. Základem stavby byl obrovský podstavec z mramoru, jak se tradovalo. Ve skutečnosti ho stavitelé pouze mramorem obložili, jádro tvořil masivní kvádr z nepálených cihel. Podstavec měl obdélníkový tvar a podle Plinia měřil na severní a jižní straně 63 stop a celkový obvod činil 411 stop. Z toho můžeme snadno vypočítat, že délka delší strany činila asi 143 stop. Podstavec se tyčil do výšky 25 loket. V našich mírách to znamená kvádr o rozměrech 18,9 x 42,3 x 11,1 metru. Tyto rozměry se samozřejmě podle autorů dost mění, ale držme se těchto.

Na podstavci stál přímo chrám obklopený 36 iónskými sloupy, které nesly střechu v podobě egyptské pyramidy, ma tom se prameny shodují. Mezi sloupy byla prý nádherná sochařská výzdoba a nalezené úlomky svědčí o tom, že byly dílem skvělých mistrů dláta. Konečně vrchol pyramidy byl ukončen plošinou, na které se tyčilo sousoší zobrazující Maussólla a Artemísii ve voze se čtyřspřežím (kvadrigou). Celková výška měla činit 46 metrů. Přesnou podobu Mauzolea však neznáme, nemáme zcela přesné podklady.

Plány tohoto divu světa zpracovali architekti Pýtheos a Satyros, kteří, kdyby žili o století dříve, by asi patřili k slavným mistrům, takto jsou dnes polozapomenuti. Kromě jejich nesporných schopností jim také přálo veliké štěstí, když pro jejich koncepci pracovali nejlepší umělci doby. Jména jako Skopás, Leócharés, Bryaxis nebo Praxitelés nejsou neznáma a právě jejich schopnosti proslavily tento hrob natolik, že se z něj stal div světa.

Skopás dostal při dělení stěn východní část horního chrámu. Zobrazil na ni boj Řeků s Amazonkami, starý, stokrát zpracovaný námět. A přestože byl námět tolikrát předtím zobrazen, dokázal Skopás, že není nadarmo skvělým mistrem. Právě Skopovu část máme nejlépe zachovanou, což nám trochu napomáhá odkrýt jeho osud, o kterém se však dočtete více v článku přímo o tomto mistrovi.

Zda východní stranu chrámu zdobil Timotheos nebo Praxitelés, nemůžeme podle dochovaných zbytků určit. Západní vlysy stvořil podle antických zpráv Leócharés, dvorní sochař Alexandra Velikého i jeho otce Filipa. Severní strana Mauzolea připadla losem Bryaxidovi, athénskému sochaři převážně náboženských motivů. Na těchto stranách byly podle antických zpráv zachyceny osudy Thésea, Pelopa a boje Kentaurů s Lapithy. Autory dalších soch pokrývá anonymita, byť i jejich dílo je skvělé. Sochy stojící úplně nahoře na Mauzoleu vytvořil podle antických autorů spoluarchitekt Mauzolea Pýtheos, dnes však více věříme v autorství Bryaxida.

Řekněme si ještě něco mál o dalších osudech tohoto divu světa. Přetrval věky, ale dnes ho už neuvidíme. Ve třináctém století našeho letopočtu (až!) jej poškodilo silné zemětřesení. O dvě století už bylo zničeno. Neměla ho na svědomí žádná přírodní katastrofa, ale lidé. Mauzoleum totiž padlo za oběť rhodským rytířům, kteří ho použili jako zdroj stavebního materiálu pro hradby pevnosti svatého Petra. Jeho pozůstatky vykopali vědci až v devatenáctém století...Oním mužem, který znovuobjevil tuto stavbu byl Angličan Charles Thomas Newton, archeolog a diplomat.


tn_mauzoleum.jpg


Maják na ostrove Faros

24. února 2007 v 14:01 | hyena555 |  Divy sveta

MAJÁK NA OSTROVE FAROS

V deltě bájné řeky Nil stával maják, zařazený mezi divy světa. Pyramidy, další egyptský příspěvek k divům světa na rozdíl od něj (a všech ostatních divů) stále stojí. Filón se o něm jako o divu světa nezmiňuje, podle zpráv starověkých a středověkých svědků byl prý vyšší než pyramidy. Maják postavil knidský architekt Sóstratos, stavební náklady činily 800 talentů. Jeho jméno dodnes žije jako součást slovní zásoby středomořských národů: Francouzi nazývají maják phare, Španělé a Italové faro, Řekové faros.

Egypt byl od roku 525 př. n. l. pod perskou nadvládou, ze které se pokoušel vymanit pomocí Řeků. Když se jí v letech 404 - 343 př. n. l. nakrátko zbavil, navázali jeho králové styky s řeckými státy. Po opětovném ovládnutí země Peršany zorganizovali Egypťané několik povstání, z nichž největší roku 383 př. n. l. utopila perská vojska v krvi. Definitivní osvobození z perské nadvlády přinesl až Alexandr Veliký. Když postupoval přes Foinikii a Palestinu do Egypta, postavil se mu na odpor pouze velitel pevnosti Gaza, po jejím dobytí se setkával už jen s obyvatelstvem, které ho vítalo. To, spolu s Alexandrovou válečnou pověstí, nejspíše vedlo k tomu, že perský místodržitel Mazakés mu vydal Egypt roku 332 př. n. l. bez boje. Kněží v memfidském chrámu boha Ptaha pak Alexandra korunovali podle starých tradic za krále a kněží Amonova chrámu v Sívě jej prohlásili za syna boha Amona. Stal se tak legitimním nástupcem faraónů.
Alexandrovým příchodem začala pro Egypt nová kapitola. Ačkoli Egypťané přijali Alexandra přátelsky a kladný vztah si zachovali i k jeho nástupcům, nebyla to již kapitola čistě egyptská. Přesto, že noví vládcové respektovali egyptské tradice a vrátili Egyptu velmocenské postavení, byli to Řekové, resp. Makedonci a proměnili tuto prastarou zemi v součást helénistického světa. Do země proudili řečtí přistěhovalci a později také Římané, tito přistěhovalci postupně změnili etnickou i ekonomickou strukturu země. Dožívající egyptská kultura nevydržela konfrontaci s mladší a vyspělejší kulturou řeckou. Toto poslední období starověkého Egypta trvalo až do jeho dobytí Araby v letech 640 - 642.

Alexandr byl znám jako zakladatel měst. Založil Alexandrii u Issu (dnešní Iskenderum v Turecku), Alexandrii Charax (na Tigridu), Alexandrii Níkai (v Indii), Alexandrii Areión (dn. Herát v Afganistánu) a mnohé jiné, roku 332 př. n. l. též Alexandrii v Egyptě, která se stala jeho nejznámějším městem.

Před Alexandrem stála na půdě Alexandrie rybářská osada nepatrného významu. Alexandr tam připlul s malou flotilou z Memfisu, a to podle všeho už po své korunovaci, cestou do oázy Sívy.V jeho družině byl kromě vojevůdců, historiků, zeměpisců, filozofů i architekt Deinokratés, který se uplatnil již v Efesu, kde dostal za úkol vypracovat plán na obnovu Artemidina chrámu, dalšího ze starověkých divů světa. Na místě u ostrova Faros poznal Alexandr přirozeně chráněné přístaviště a přikázal Deinokratovi, aby zde postavil město. Pak odešel, aniž by tušil, že se sem za deset let vrátí ve zlatém sarkofágu.

S výstavbou se začalo hned po Alexandrově odchodu a po Alexandrově smrti v Babylónu (13.června 323 př.n.l.) si jej zvolil za hlavní město své říše Alexandrův vojevůdce Ptolemaios. Strabón (64/63 př. n. l. - cca 21 n. l.), řecký historik a zeměpisec píše o obdivuhodné mnohaposchoďové věži, postavené z bílého kamene, která se jmenuje jako ostrov. Postavil ji Sóstratos z Knidu, Dexifanův syn, pro bezpečnost plavců. O vzhledu a výšce majáku se nezmiňuje, v jeho době již maják na Faru nad jiné stavby příliš nevynikal, byl napůl v troskách, jeho nejvyšší poschodí leželo v beztvárné mase kolem základů a měl jen provizorní dřevěnou střechu. Do tohoto stavu jej přivedl Caesar při boji proti Ptolemaiovi XIII., kdy mimo jiné byla zapálena Alexandrijská knihovna - největší knihovna starověku.

Z výpočtů Flavia Josepha, autora Židovské války, židovského historika z prvního století, vyplývá, že maják měřil 180 metrů, někteří uvádějí číslo nižší. Každopádně z čistě praktického hlediska byl maják zbytečně moc vysoký, a to i s přihlédnutím na to, že světla starých majáků byla poměrně slabá. Ptolemaiovci ovšem postavili tento maják hlavně jako symbol velikosti jejich říše, jejich bohatství, jejich moci. A jako "světlo ve tmách" byl maják i symbolem tehdejší Alexandrie a jejího kulturního poslání v helénistickém světě.

Podle Strabóna a pozdějšího Lúkiána, a zejména podle Plinia, měla čtvercový půdorys, jehož strany měřily 180 - 190 metrů. Z jeho středu vystupovala široká, asi 60 - 80 metrů vysoká čtverhranná věž, která se postupně zužovala, byla ukončena cimbuřím jako pevnost. Ze středu této věže vystupovala další, užší, pravděpodobně osmiboká věž, zakončená několikavrstvovou kamennou plošinou. Na této plošině stála okrouhlá sloupcová síň, na všechny strany otevřená, v níž se v noci zapalovala hranice dříví. Sloupy nesly vysokou pyramidovou věž, na jejímž vrcholku stála socha boha moře Poseidóna.

Podle antických pramenů si stavba vyžádala obrovské náklady, není známo, jak dlouho stavba trvala a jaké techniky bylo použito. Pouze ze Strabónovy formulace, že Sóstratos byl Přítel králů, lze usoudit, že spadala do vlády dvou prvních Ptolemaiů. K dokončení majáku došlo někdy okolo roku 280 př. n. l., za vlády Ptolemaia II. Filadelfa. Mimochodem, Sóstratos byl projektantem a stavitelem "visuté promenády" na Knidu, nejspíše podle vzoru visutých zahrad bájné Semiramis. Připisuje se mu i to, že za bojů o Memfis odvedl prý vody Nilu tak, že umožnil dobýt, pravdivost této zprávy je ale neprokázána. V literatuře nacházíme o něm zmínku i jako o úspěšném diplomatovi, ale jediné, co po něm zbylo je jen deska s jeho jménem nalezená v Delfách.

Starověké památky se v Alexandrii propadly do nenávratna. Zmizel Múseion, pravzor všech muzeí, Bibliotéka se sedmi sty tisíci svitků antických rukopisů, Velké divadlo, ptolemaiovské paláce, palác Caesarův, Antoniův, Séma - slavné pohřebiště králů i náhrobek Alexandra Velikého. Jedinou starověkou památku je tzv. Pompeiův sloup. Proč se tak nazývá, neví nikdo, neboť s Pompeiem nemá nic společného, nejspíše jej dal postavit císař Diocletianus roku 297 na paměť vítězství nad egyptským uzurpátorem Achillem. Navíc byl podle všeho původně jedním ze 400 sloupů, které tvořily vestibul a kolonádu Serapidova chrámu ze 3. století př. n. l.

Když Arabové roku 642 dobyli Alexandrii, stále v ní bylo impozantní množství paláců, lázní, divadel a parků, i když měla za sebou vyplenění Peršany roku 619, zničení Židovské čtvrti z příkazu patriarchy Kyrilla (roku 615) a zpustošení celé řady chrámů a pomníků v důsledku protipohanských dekretů Theodosia I. a II. Po dobytí Araby význam Alexandrie jako přístavu klesl, stačilo 200 let a její rozloha i počet obyvatel klesly na polovinu. Po dobytí Turky roku 1517 již Alexandrie jenom chátrala. Její konečný úpadek přivodilo objevení námořní cesty na Východ kolem mysu Dobré naděje. Mrtvé přístavy zanesl písek a zbytky starověkých staveb se rozpadly. Roku 1798, když tam přistál Napoleon, měla Alexandrie okolo 7000 obyvatel.

A osudy Sóstratova majáku? Za Claudia a Nerona byl obnoven, ve 4. století byl poškozen zemětřesením a oheň na jeho plošině navždy vyhasl. Arabům sloužil svou bílou barvou aspoň jako denní maják. Koncem 10. století jej postihlo další zemětřesení, zbyla z něho sotva čtvrtina. V polovině 13. století byl zbytečný i jako denní maják, pevnina se natolik přiblížila k ostrovu, že se ptolemaiovské přístavy změnily v pískoviště. Počátkem 14. století si jej začalo obyvatelstvo rozebírat jako stavební materiál, tak jako tomu bylo u mnoha dalších slavných staveb starověku, například u Colossea. Zemětřesení z roku 1326 jeho zkázu dovršilo. Do příchodu moderní doby se ostrov Faros spojil s pevninou a změnil severní linii svého pobřeží. Nakonec se archeologové shodli na tom, že stál na skalnatém výběžku dnešního poloostrova, pravděpodobně na místě nebo v bezprostřední blízkosti místa, kde si dal vybudovat koncem 15. století sultán Kaitbaj pevnost, na níž se ostatně použil stavební materiál z trosek majáku.


Kyomizu

24. února 2007 v 13:54 | hyena555 |  Divy sveta

KYOMIZU


Co to je?

Kijomizu-dera (nebo Kijomizudera) označuje několik různých japonských buddhistických chrámů, ale nejčastěji chrám Otowasan Kijomizudera ve východním Kjótu. Je to jedna z nejznámějších památek v Kjótu.

Historie

Historie chrámu sahá až do roku 798, ale současné budovy byly postaveny v roce 1633. Jméno chrámu je odvozeno od vodopádu, který se nachází uvnitř komplexu - kijoi mizu, což doslova znamená čistá voda. Od roku 1994 je chrám spolu s několika dalšími památkami v Kjótu zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO pod názvem "Památky na starobylé Kjóto".

Pověst

Hlavní budova chrámu je pozoruhodná svou rozlehlou terasou podpíranou stovkami dřevěných sloupů, která ční nad svahem a nabízí krásný výhled na město. Výraz "skočit z Kijomizu" je japonský ekvivalent českého výrazu "skočit do něčeho po hlavě".Podle pověry ten, kdo přežije skok z chrámové terasy do údolí,splní se jeho přání. Ovšem skákat z terasy je dnes zakázáno. Během období Edo zde bylo zaznamenáno 234 skokanů, z nichž 85,4% přežilo. Výška pádu je "jen" 13 metrů, ale i to je na dřevěnou konstrukci značná hodnota.

Otowa-no-taki

Pod hlavní budovou se nachází vodopád Otowa-no-taki - tři proudy vody padající do jezírka. Chrámoví návštěvníci si nabírají vodu do kovových hrníčků, protože věří, že má léčebné účinky. Říká se, že pití vody ze třech proudů dodává zdraví, dlouhověkost a úspěch při studiu.

Svatyně

Chrámový komplex obsahuje několik dalších svatyní, např. Džišu-džindža, zasvěcená Okuninušino-Mikoto, bohu lásky a "dobrého výběru životního partnera". Džišu-džindža vlastní dva "kameny lásky", které jsou od sebe vzdáleny 18 metrů. Návštěvníci se snaží přejít od jednoho kamene ke druhému se zavřenýma očima, pokud se jim to podaří, znamená to, že v budoucnu najdou svou lásku. Pokud potřebují pomoc, budou potřebovat pomoc i při hledání své lásky.


Velkonočné ostrovy

24. února 2007 v 13:44 | hyena555 |  Divy sveta
VELKONOČNÉ OSTROVY
Na kousku země, který se v rozlehlých vodách jižního Pacifiku ztrácí jako špendlíková hlavička, byly z horniny v kráteru vyhaslé ostrovní sopky vytesány nejzáhadnější sochy na světě.
Říká se, že Velikonoční ostrov patří k nejopuštěnějším místům světa. Tento ostrůveček, který leží 2000 kilometrů od dalšího nejbližšího ost­rova, více než -1000 kilometrů daleko od pevniny a který na délku měří pouhých 25 kilometrů, zavdává pod­nět k mnoha téměř neřešitelným otázkám. Odkud po­cházeli první obyvatelé ostrova? Jak ho vůbec našli? A proč a jak vztyčili víc než šest stovek obřích kamenných soch, když většinu z nich nakonec zase strhli?Jako první Evropané na ostrov vstoupili na Boží hod velikonoční 1722 holandští námořníci. Zdrželi se dost dlouho na to, aby ostrov stačili pojmenovat a aby si je­jich admirál zaznamenal, že místo obývají lidé dvou růz­ných ras.Také si zapsal, že patrné uctívají obrovské sochy vytesané z kamene. (Ty byly ve skutečnosti vytvořeny ze silně erodované sopečné horniny.) Roku 1770 Velikonoční ostrov objevila podruhé skupina peruánských Španělů. Tehdy se počet místních obyvatel odha­doval na tři tisícovky, avšak o pouhé čtyři roky později tu kapitán James Cook na své druhé pacifické výpravě našel 600-700 mužů a jenom třicet žen. Počátkem 19. století obyvatel ostrova poněkud přibylo, roku 1862 je ale čekala další rána: peruánská vláda odvezla 1000 mužů na pevninu, aby tam pracovali jako otroci v dolech. 7a několik měsíců se jich na ostrov vrátilo pouhých patnáct, navíc nakažených neštovicemi. Jejich organismus nemoci nedokázal vzdorovat a všichni jí podlehlí.Tenčící se populace nám pomůže pochopit, proč toho o původu ostrovanů víme tak málo.
Na Velikonoč­ním ostrove se nepořizovaly žádné písemné záznamy a s každým úmrtím se ústní tradice a kultura, jež byla jejím výrazem, stávaly mlhavějšími. Na ostrově se sice na­šla rada dřevěných destiček pokrytých piktogramy, ni­kdo je ale dosud nedokázal vyložit.Kapitánu Cookovi domorodci sdělili, že se na ostrově vystřídalo dvaadvacet generací od chvíle, co sem jejich předky přivedl náčelník Hotu Matiťa, nedovedli však říci odkud. O původu ostrovanů existují dvě zásadní teorie a každá může mít do určité míry pravdu. Pokud má skutečně každá svůj díl pravdy, pochopíme, proč se návštěvníkům Velikonočního ostrova - holandským admirálem počínaje - zdálo, že místní lidé náležejí ke dvěma různým rasám.První teorie, vyslovená ve třicátých letech tohoto sto­letí Alfredem Metreauxem, tvrdí, že první ostrované při­šli z ostatních polynéských ostrovů, tedy ze západu. To­muto výkladu dává přednost i mnoho archeologů: mezi obyvateli Velikonočního ostrova a ostatních polynéských ostrovů totiž existují kulturní podobnosti a také cesta, kterou budoucí kolonizátoři ostrova museli urazit, je kratší, než kdyby přišli z východu.S druhou teorií přisel norský archeolog a antropolog Thor Heyerdahl. Upozornil na fyzické podobnosti dlouholebých soch Velikonočního ostrova s některými národy Jižní Ameriky. Tvrdil také, že základní plodina, kte­rá se na ostrově pěstuje, sladké brambory, sem mohla dorazit pouze z amazonské oblasti a že při tom rozptyl semen na takovou vzdálenost není pravděpodobný. A konečně, vlastním úspěšným pokusem o překonání vzdálenosti mezi pobřežím Jižní Ameriky a Polynésií na Kon-Tiki, voru zhotoveném z balzových kmenů, dokázal, že podobnou plavbu bylo možno uskutečnit.
Ať už první obyvatelé ostrova přišli odkudkoli, skutečností zůstává, že tito lidé vytvořili nejslavnější kamenné sochy světa. Antropologové v dějinách ostrova vymezili tři kulturní etapy. Opírají se při tom o výzkum zbytků soch, dalších lidských výtvorů na ostrově i zlomků legend.V první etapě, která začala kolem roku 380 n. 1., na ostrově vznikaly většinou klečící sochy vytesané ze struskovité lávy nebo čediče. Ve druhé, střední etapě, za­počaté kolem roku 1100, převážil typ sochy, který je s ostrovem běžně spojován. Jde o moai, sochu s horní polovinou v podobě mužského těla, stylizovanou hla­vou, vsazenýma očima a protáhlými ušními lalůčky. Stupňovité kamenné plošiny zvané abu, na nichž moai stály, jich unesly až dvanáct. S postupem staletí vznikaly sochy stále větší. Jejich novým prvkem byla temenní kadeř pukao. Jedná se o unikátní figurální výtvory, jež měly pa­trně představovat náčelníky, kteří se po smrti stali bohy. Začátek třetí etapy kolem 1680 se podle všeho kryje se zahájením občanské války mezi uvedenými dvěma kmeny, jež až do té chvíle žily v míru. Válka mohla souviset s rostoucím úbytkem stromů na ostrově: nebylo dost dřeva na nové rybářské čluny a půda ztrácela jakost. Zásoby jídla se tenčily a "dlouhouší", společensky nadřazený kmen původem snad z Jižní Ameriky, a jim podřízení polynéští "krátkouší" proti sobě začali válčit. (Legenda vypráví, že si navzájem odnášeli ženy a děti a jedli je, což by vysvětlovalo, proč kapitán Cook našel na ostrově tak málo žen.) "Krátkouší", kteří nakonec zvítězili, se během konfliktu zmocnili několika pohřeb­ních plošin a sochy strhli.



Eiffelova veža

24. února 2007 v 13:38 | hyena555 |  Divy sveta
EIFFELOVA VEŽA
Eiffelova věž (Tour Eiffel) je 300 metrů vysoká železná rozhledna, symbol Paříže.
Byla postavena v r. 1889 podle projektu A. G. Eiffela k příležitosti Světové výstavy v Paříži v r. 1890 a musel čelit ostrým výpadům estetiků 19. st. Guy de Maupassant ji nazval "černým, obludným továrním komínem a ďábelským podnikem kotláře, posedlého velikášstvím".
Dominantou Paříže měla být pouze dočasně. Až do r. 1931 byla nejvyšší stavbou na světě. Při stavění televizní kabiny na vrcholu se celá věž zvýšila o 7 metrů. Bylo na ní třeba15 000 ocelových dílců a 2.5 mil. nýtů. Celková hmotnost byla 7 500 tun. Vzhledem k tomu, že v průběhu desetiletí nikdy nevyměňovali jednotlivé konstrukční části, ale vždy vrstvili jen nové vrstvy betonu, hmotnost se nakonec zvýšila na 11 000 tun. V průběhu rekonstrukce opět odmontovali 1500 betonových dílů a nahradili je ocelovými deskami.
Věž má tři patra, 1. ve výšce 57 m, kam vede 345 schodů, 2. ve výšce 125 m, kam vede 359 schodů, a 3. ve výšce 274 metrů. Třemi nohami věže jezdí lanovky do 1. a 2. patra, ve čtvrté noze jsou schodiště pro pěší. Z 2. patra pak vede výtah do 3. patra. Oscilace vrcholu při silném větru je 12 cm, výška může kolísat až o 15 cm. Při optimální viditelnosti lze z vrcholu dohlédnout až do vzdálenosti 67 km. Pod rozhlednou je busta A. G. Eiffela, kterou sem v roce 1923 umístil Antoine Bourdelle jako ocenění práce G. Eiffela.
Eiffelova věž inspirovala mnohé odvážlivce k šíleným kouskům. V r. 1912 se pařížský krejčí Reichelt rozhodl slétnout z věže pouze v plášti nahrazujícím křídla. Vrhl se vstříc smrti před davem diváků.
Denně navštíví Eiffelovu věž (nesprávně někdy označovánou Eifelova či Eifellova) až 5.000 návštěvníků.



Koloseum

24. února 2007 v 13:11 | hyena555 |  Divy sveta

RÍMSKE KOLOSEUM

Stavba byla započata Vespasiem a dokončena za Tita v roce 80 n.l. za pompézní oslavy trvající sto dní, jak je zmíněno v historických kronikách. Koloseum byl bezpochyby nejambicioznější projekt své doby, který plně vystihoval neobyčejnou popularitu gladiátorských zápasů v říši římské...
( REDAKCE, 16.listopad 2002)
Řím byl založen 21.dubna 753 př. n.l. když se Romulus usadil na Palatinu. Nakonec se jejich území rozrostlo o Kapitol, Quirinal, Viminal, Esquiline, Caelian a Aventinský pahorek na jihu - všech sedm slavných kopců nalézajících se na levém břehu Tibery. Návštěvník Říma bude potřebovat asi týden, aby si mohl prohlédnout hlavní pamětihodnosti. Mezi nejvýznamnější římské památky patří Flavianův Amfiteatr, běžně známý jako Koloseum. Mohutnost celého díla jistě pochopíte při srovnání s velikostí návštěvníků, kteří se nacházejí v pravém horním rohu fotografie, která nám přibližuje pohled na bývalou arénu.
Stavba byla započata Vespasiem a dokončena za Tita v roce 80 n.l. za pompézní oslavy trvající sto dní, jak je zmíněno v historických kronikách. Koloseum byl bezpochyby nejambicioznější projekt své doby, který plně vystihoval neobyčejnou popularitu gladiátorských zápasů v říši římské. To vše pomáhala zvýšovat popularitu císařů. Na fotografii můžete vidět probíhající menší rekonstrukční práce.
GRAF :


Chichen Itza

24. února 2007 v 13:02 | hyena555 |  Divy sveta
MEXIKO - CHICHEN ITZA

Chichén Itzá, jedno z největších a nejvýznamnějších mayských míst leží v centrální části severního Yucatánu. Od dob španělské konkisty je z mayských míst nejznámější a nejdůkladněji odkryté a renovované. Chichén Itzá založili pravděpodobně Mayové v 6. století n.l., kteří asi po 200 letech toto místo z neznámých důvodů opustili. Kolem roku 918 na toto místo přišli Itzové (Mayové z kmene Itzá) a město dosáhlo duchovního a kulturního rozkvětu. Kolem roku 987 pronikli na Yucatám Toltékové a Chichén Itzá dostalo novou tvář: lid ze středomexické vysočiny vybudoval z mayského centra své hlavní město. Způsob jeho založení je podobný starému toltéckému centru Tula, zachovává si však i nadále rysy mayské kultury. Podle aztécké legendy vládl toltéckému městu moudrý panovník, který přijal po svém nástupu na trůn jméno boha, kterému chtěl sloužit - boha Quetzalcoatla. V řeči Mayů znamená nahuaské Quetzalcoatl Kukulkán. Obojí názvy tohoto boha znamenají v překladu Opeřený had. Z Tuly Quetzalcoatl odešel koncem 10. stol. n.l. do Chochén Itzá. Opeřený had a jeho nástupci učinili z mayského Chichén Itzá město k obrazu svému.
Srdcem maysko-toltécké metropole se stala Kukulkánova pyramida (pyramida Opeřeného hada, Quetzalcoatlova pyramida), známá také pod názvem El Castillo (španělský hrad). Devítistupňová pyramida má čtvercový půdorys a počtem teras odpovídá 9 mayským podsvětím. Na vrchol vedou pod úhlem 45 stupňů čtyři schodiště uspořádaná ve směru světových stran, lemovaná balustrádou, která začíná v přízemí hadí hlavou a pokračuje hadím tělem až do nejvyššího patra. Ve dnech jarní a podzimní rovnodennosti, 21. března a 21. září, dopadají sluneční paprsky na hlavní schodiště tak, že vzniká dojem, že se had plazí z chrámudolů. Každé schodiště tvoří 91 schodů, tedy čtyři schodiště dávají 364 stupňů - tolikrát v roce vystupuje slunce na oblohu. Spolu se vstupním schodem do svatyně má chrám 365 schodů. Pod Kukulkánovou pyramidou je starší devítistupňová pyramida, uvnitř níž je červený jaguáří trůn. Do těla jaguára je zasazeno 73 nefritových kotoučků, které napodobují skvrny na jaguáří kůži. Z nefritu jsou také široce otevřené oči zvířete, zatímco zuby jsou vytesány z pedernalu, vulkanického kamene.
Vliv kultury Toltéků se v Chichén Itzá zřetelně projevuje především v užití sloupů. Tak například na Chrám válečníků (Chrám bojovníků) v blízkosti El Castilla navazuje sloupová chodba. Vedle ní se nalézá skupina Tisíce sloupů, které nesly kdysi střechu. Chrám válečníků v Chichén Itzá připomíná svými čtyřmi stupni proslulou pyramidu B v Tule. Na sloupech seskupených do řad jsou vytesány postavy válečníků. Vstup do chrámu na konci schodů střeží socha Chac Moola, po stranách lemovaná dvěma sloupy znázorňující opeřené hady - symbol Quetzalcoatla. Chac Mool, zpola ležící na zádech a zpola se zvedající figura připomíná obřad obětí srdce. Do misky na břiše figury byla pravděpodobně vkládána srdce, která byla k poctě bohů vyrvána zaživa lidským obětem.

Typickým příkladem prolínání mayské a toltécké kultury je observatoř, a to pro své točité schodiště, zvaná El Caracol, což znamená hlemýždí ulita nebo mušle. Mořská mušle byla navíc jedním ze symbolů Quetzalcoatla jako boha větrů. Observatoř má kruhovitou základnu používanou toltéky - Mayové válcové budovy nestavěli. Původní kruhová stavba byla později pod vlivem Mayů obestavěna terasou, na přízemí bylo postaveno další patro, opět kruhové, ale menší. Ve zdech horního patra jsou čtaři průhledy, které snad sloužily pro pozorování hvězd.

S Toltéky vstoupila do Chichén Itzá i Venuše. Chrám Venuše je zde tvořen nízkou čtvercovou pyramidou, která má na všech stranách schodiště, stěny pyramidy jsou ozdobeny obrazy Opeřeného hada. Na plošině toltéčtí kněží konali lidské obětní obřady.

Z hlavního náměstí vede tzv. Svatá cesta k Studni smrti. Posvátná přírodní vodní nádrž (canote) asi 30 m široká, byla zasvěcena bodu deště Tlalocovi a stala se poutním místem Mayů. Z bahnitého dna byly vyzvednuty lidské obětiny, které dokládají historický vývoj toltécké říše a jejího náboženství. Mezi obětmi bylo nalezeno mnoho darů, např. nefritové a zlaté desky s bojovými scénami a různé šperky.

V Chichén Itzá je asi největší míčové hřiště ve Střední Americe, je 146 m dlouhé a 36 m široké. Při míčové hře tlachtli (nesprávně se používá název pelota, což je stará baskická míčová hra připomínající tenis) hrála proti sobě dvě družstva s tvrdým gumovým míčem. Úkolem bylo prohodit míč kamenným kruhem, který byl připevněn vertikálně na stěně. V ChichénItzá musela být tato hra obzvlášť obtížná, protože kruhy jsou připevněny ve výšce 8 m nad plochou hřiště. Hráči se nesměli dotknout míče rukama, jenom boky, koleny a lokty. Nosili ochranné oděvy, mezi nimi i těžké pásy ze dřeva a kůže, kožené chrániče boků a kolen a rukavice. Hra byla velmi tvrdá a hráči byli často zraněni nebo dokonce usmrceni. Diváci se shlukovali u hřiště, aby povzbuzovali své družstvo a uzavírali sázky na jeho vítězství. Hra však nebyla jen zkouškou síly a dovednosti. Pro hráče mohla znamenat doslova zápas na život a na smrt. Reliéfy na obvodových zdech míčového hřiště v Chichén Itzá znázorňují členy vítězných družstev, jak obětují poraženého protivníka useknutím hlavy.

Východně od míčového hřiště je stěna lebek Tzompantli a vedle ní malá Plošina tygrů a orlů. Stavba spojená s jižním okrajem míčového hřiště je nazývána Chrám jaguárů.


Hagia Sophia

24. února 2007 v 12:52 | hyena555 |  Divy sveta
HAGIA SOPHIA
Chrám Boží moudrosti. Přes tisíc let byla Hagia Sofia nejmohutnější a nejúctyhodnější svatyní křesťanstva. Stavbu dal postavit r. 532 císař Justinián. Vnitřek chrámu je rozmanitě prosvětlen paprsky pronikajícími do stavby věncem čtyřiceti oken ve spodní části kopule. Tato okna také navozují dojem beztížnosti kopule. Kopule má průměr 33 metrů a výšku 55,6 metrů. Je nesena 107 sloupy.
Stěny jsou obloženy vzácnými mramorovými deskami. Ty jsou často kladeny tak, že jejich barevné (zelená, světle zelená, žlutá, světle žlutá, bílofialová) kombinace vytvářejí různé obrazce.
Považovanou nejhonosnější stavbu byzantské architektury stavělo na 10 000 mužů po dobu šesti let. Jde o jednu z největších náboženských budov na světě. Byl zde pohřben vůdce křižáckého vojska, který v roce 1204 město vypálil - Enrico Dandolo.
Když sultán Mehmed II. vystoupil druhý den po dobytí města na obrovskou kopuli a zjistil, že přístavby a boční stavby chrámu chátrají, prý si uvědomil, "jak je svět nestálý a pomíjející...". Je to podivuhodné pohnutí mysli u 26 letého vládce v okamžiku jeho největšího triumfu. Chrám dal, při zachování interiéru, přeměnit na mešitu a přistavěl k němu čtyři minarety, opěrné zdi, studny, kuchyni a náhrobní stavby. V jeho okolí je pohřbeno pět tureckých sultánů. Od roku 1934 slouží jako museum.


Veľká Čínska stena

24. února 2007 v 12:34 | hyena555 |  Divy sveta

VEĽKÁ ČÍNSKA STENA

Velká čínská zeď je starý systém opevnění táhnoucí se napříč severní Čínou. V dnešní podobě byla vybudována za dynastie Ming v době od konce 14. do začátku 17. století. Jejím účelem bylo chránit Čínu před mongolskými nájezdy. Podobná opevnění proti vpádům kočovných kmenů byla však budována již v dávnějších dobách.
Zeď se táhne v ohromující délce 6 700 km; východní počátek má v Šan-chaj-kuan (Shanhaiguan) při mořském zálivu Po-chaj (Bohai) v provincii Che-pej (Hebei) na hranicích vlastní Číny a Mandžuska, končí daleko na západě u Ťia-jü-kuan (Jiayuguan) v provincii Kan-su na pokraji pouště Gobi, v místech, kudy přes roztroušené oázy kdysi pokračovala západním směrem Hedvábná stezka. Nutno zdůraznit, že zeď v některých úsecích probíhá v několika liniích a vytváří odbočky (započteno do celkové délky), na jiných místech je naopak přerušena.
První Velká zeď byla postavena za vlády Prvního císaře, zakladatele epizodické dynastie Dynastie Čchin (Qin). Na stavbu byly nasazeny statisíce lidí, především zajatců a trestanců. Nejednalo se o budování z ničeho, ale spíše o propojení již existujících úseků opevnění postavených za časů Období Válčících států v 5. - 3. století př. n. l. Probíhala daleko severněji, než dnešní zeď a dochovaly se z ní jen nepatrné zbytky. I následující dynastie budovaly ve větší či menší míře obranné zdi na severním pomezí. Dnešní podobu získala zeď za dynastie Dynastie Ming, kdy byla přebudována do velkorysých rozměrů s použitím trvanlivých materiálů (kámen, pálené cihly). Zeď pochopitelně neměla za úkol odrazit masívní útok nepřátelského vojska, které by hradby dokázalo zlézt, ale znesnadnit polokočovným kmenům podnikání loupeživých nájezdů do nitra impéria.

Konstrukce a vybavení

Odedávna užívaným způsobem budování opevnění v Číně bylo dusání zeminy po tenkých vrstvách do připraveného bednění. Takto vytvořené velmi pevné jádro bylo pak obezděno. Stavební materiál je rozmanitý. Poblíž Pekingu byly při budování Velké zdi používány vápencové kameny, jinde žula a pálené cihly, v závislosti na místních zdrojích. Velká zeď zpravidla probíhá v obtížně prostupném terénu po hřebenech hor.
Parametry stavby se různí - opevnění z mingské doby má u paty šířku kolem 7 až 8 metrů, v koruně kolem 5 metrů a dosahuje výšky 6 až 10 metrů. Uvnitř zdi se nacházejí spojovací chodby a skladovací prostory. Každých několik set metrů je zeď zesílena věžemi, které sloužily jako pozorovací a signální stanoviště, skladiště zbraní a v případě nutnosti i jako útočiště obránců. Celkový počet věží se odhaduje na 25 000. Ve větších odstupech pak byly budovány kasárny, zásobovací skladiště a velitelství.
K předávání zpráv o pohybu nepřítele používaly strážní hlídky kouřové signály. Například v mingském období znamenal jeden kouřový signál počet 100 nepřátel, dva signály 500, tři signály přes 1000 nepřátelských bojovníků.
Mýtus o viditelnosti z vesmíru
Dlouho se tradovalo populární, ale nikterak podložené tvrzení amerického cestovatele Richarda Halliburtona z roku 1938, že Velká zeď je jediným lidským výtvorem viditelným z Měsíce. Pokud jde o pohled pouhým okem, Velká zeď rozhodně není z takové vzdálenosti viditelná. V otázce pozorování z kosmické lodi na nízké oběžné dráze se názory různí. Není vyloučeno, že za příznivého osvětlení může pozorovatel s bystrým zrakem průběh zdi spatřit, ale kupříkladu první čínský kosmonaut Jang Li-wej (Yang Liwei) prohlásil, že Velkou zeď při pohledu z vesmíru nerozeznal. Tvrzení o její výjimečné viditelnosti lze rozhodně odkázat do říše legend.


Opera v Sydney

24. února 2007 v 12:05 | hyena555 |  Divy sveta

OPERA V SYDNEY (AUSTRÁLIA)

Budova Opery v Sydney se stala architektonickým symbolem Austrálie. Je tomu tak hlavně vzhledem k netradičnímu řešení, které bylo použito. Budova má tvar lastur a nachází se na výběžku do moře a tak je na ni výhled zdaleka ze všech stran.
Vevnitř je 5 samostatných hal, které jsou určeny ke koncertům a jiným hudebním i divadelním produkcím. Dále pak jsou tu ještě výstavní prostory, 3 restaurace, 6 barů, knihovna a 60 šaten. Budova má cekem 1000 místností, celková kapacita hledišť je 5 467 míst. Na střechu bylo použito 1 000 000 dlaždic a 6224 čtverečních metrů skla na koncích lastur. Dlaždice byly vyrobeny ve Švédsku a mají rozměr 12 x 12 cm a jsou dvou barev - jedny jsou lesklé bílé a druhé matné žlutohnědé. Hmotnost střechy je 27 229 t.
V roce 1955 byl vypsán konkurz na stavbu této budovy. Ten vyhrál málo známý dánský architekt Jorn Utzon, jehož návrh byl nejoriginálnější, ale také poměrně drahý. Stavbou byla pověřena britská firma Ove Arup and Partners.

Práce byly zahájeny v roce 1959. Roku 1965 však došlo k výměně vlády Australského svazu. Ta byla nespokojena zejména s obrovskými náklady na stavbu, které neobyčejně překračovaly odhad. Utzon se nedohodl s vládou o dalším postupu a tak v roce 1966 v pokročilém stadiu hrubé stavby na její dokončení rezignoval.

V té době ale chyběla jakákoli úprava interiéru. Následného vedení stavby se ujali australští architekti, kteří interiér zpracovali odlišně od Utzonova návrhu. Došlo i ke změnám v povaze celé budovy. Není proto možno uvádět zde největší opery, u kterých se vyžaduje použití velké divadelní techniky. Sál, který se nyní používá jako operní, byl původně určen pro činohru a tak nemá dostatečně velké orchestřiště. Velký sál zase nemá dostatečné technické vybavení pro tyto produkce. Velká budova má tedy prostornou koncertní síň, která se pro operu nehodí, a menší se hodí jen pro drobnější díla. Proto navzdory své slávě (dané hlavně unikátním exteriérem) není Opera v Sydney příliš oceňována operními znalci.
I přes průvodní těžkosti byla budova v roce 1973 dokončena. Náklady na stavbu dosáhly 102 miliónů australských dolarů, přičemž původní odhad činil 7 miliónů. Přitom stavba pochopitelně vyžaduje další nemalé náklady na údržbu. Spoje betonových žeber vykázaly životnost pouhých 10 let místo odhadovaných 20 let. V roce 1989 byl učiněn odhad nákladů na nezbytnou opravu ve výši 86 miliónů australských dolarů. Jedná se tedy o nesmírně nákladnou záležitost, která vlastně ani nesplňuje ve vrchovaté míře poslání, jejíž název nese.


Socha Ježiša Krista

24. února 2007 v 12:02 | hyena555 |  Divy sveta

SOCHA JEŽIŠA KRISTA (BRAZÍLIA)


Socha na kopci Corcovado nad Rio de Janeirem se tyčí ve výšce 710 m a poskytuje jedinečný výhled na celé Rio de Janeiro a zátoku Guanabara. Byla vztyčena v roce 1931, je to železobetonový monolit navržený francouzským sochařem Paulem Landowskim, je 30 m vysoká, rozpětí rukou je 28 m, pod podstavcem je malá kaple.


Taj Mahal

24. února 2007 v 11:51 | hyena555 |  Divy sveta

TAJ MAHAL(AGRA-INDIE)

Taj Mahal, ležící na okraji Agry, bývá také nazýván nejvelkolepějším památníkem lásky na světě. Jedná se totiž ve skutečnosti o hrobku, kterou nechal vystavět Shah Jahan pro svou zesnulou manželku Mumtaz Mahal. Mumtaz Mahal, vlastním jménem Ardjumand Banu Begam se narodila v roce 1593 jako dcera ministra na královském dvoře. Shah Jahan se do ní zahleděl a v roce 1612 si ji vzal za manželku.
Tento panovník měl celkem tři ženy - jednu mu vybrali rodiče, jednu si vzal z politických důvodů, ale tu prostřední si bral z lásky a udělil jí právě titul Mumtaz Mahal, což znamená Perla paláce. Měli se dokonce tak rádi, že Mumtaz Mahal s ním jezdila na válečná tažení. A právě během tažení na jih Indie v roce 1631 při porodu čtrnáctého dítěte Mumtaz Mahal zemřela.
Shah Jahan se hrozně rmoutil, po smrti své ženy se na šest měsíců zavřel v paláci. Pak začal stavět velkolepé mauzoleum na břehu řeky Yamuna, pojmenované Taj Mahal (Koruna paláce). Stavba byla dokončena v roce 1653 a podílelo se na ní celkem 22 000 dělníků. Hlavní vstupní brána má čtyři věže a 22 kopulí ve dvou řadách, což symbolizuje, že trvala 22 let.
Vstupní brána je postavena z červeného pískovce, zdobeného bílým mramorem. Kaligrafické ozdoby představují verše z koránu. Při jejich malování byla použita "prostorová" finta - mezery mezi znaky se směrem nahoru zvětšují, takže při pohledu zezdola vypadá text rovnoměrně.
Vlastní mauzoleum je postaveno z bílého mramoru, po jeho stranách stojí dvě mešity z červeného pískovce. Mramor se dovážel z města Makrana v dnešním Pákistánu, vzdáleného asi 400 kilometrů, červený pískovec pocházel z Fatehpur Sikri. Způsob dopravy byl tradiční - trakaře a buvoli.
Budova je vysoká 75 metrů a představuje kombinaci islámské a hinduistické architektury. Dvojitá kopule je zakončena obráceným lotosem. Stejně jako na vstupní bráně i tady je použito několika "prostorových klamů". Minarety jsou odkloněny směrem ven, aby při případné přírodní pohromě nezasypaly hrobku. Do mramoru jsou speciální technikou, zvanou pietra-dura zasazeny polodrahokamy, z nichž jsou sestaveny jednotlivé motivy.
Posledních 27 let svého života prožil Shah Jahan ve smutku. Archeologové objevili na protějším břehu Yamuny základy hrobky, kterou začal budovat pro sebe. Ta měla být z černého mramoru, nebyla však nikdy dokončena. Nákladné stavby, které Shah Jahan prováděl, totiž zcela zruinovaly státní pokladnu, což vedlo ke spiknutí jeho čtyř synů, z něhož vzešel jako vítěz následující panovník Aurangzeb. Ten pak Shah Jahana zavřel ve dva kilometry vzdálené Červené pevnosti, z jejíchž oken se mohl až do konce života kochat pohledem na své vrcholné dílo.
Nakonec ale přece jen Shah Jahan po boku své ženy ulehl. Po smrti v roce 1658 byl díky přímluvám své dcery umístěn vedle milované Mumtaz Mahal. Uvnitř mauzolea proto vidíme dnes dva kenotafy, stojící přímo nad kryptou s jejich sarkofágy. Šáhův kenotaf je také to jediné, co narušuje zdejší dokonalou symetrii.
Technika inkrustace tvrdými kameny, tzv. pietra-dura pochází z Itálie, ale právě při stavbě Taj Mahalu byla dovedena k dokonalosti. Od té doby se zde dědí z otce na syna a máme možnost se s ní v blízkých dílničkách také seznámit. Synové tvarují polodrahokamy a vyškrabávají do mramorových desek 2,5 milimetrů hluboké drážky, do nichž pak otec vkládá kameny. Květ růže sestává asi ze 20 kousků, květinky na hrobce v Taj Mahalu jsou však tvořeny až ze 64 částí. Tajemství výroby speciálního lepidla zná jen hlava rodiny. Nejdražší předměty jsou vykládány modrými kameny lapis lazuli, dovezenými z Chile.


Socha Slobody

24. února 2007 v 11:35 | hyena555 |  Divy sveta

SOCHA SLOBODY


New York, USA
Návštěvnost
K soše Svobody jezdí pravidelně lodi z Battery, ležící na jižním výběžku ostrova Manhattan. Výlet poskytuje neobvyklý pohled na přístav, New York a sochu.
Odhalení
28. října 1886 za hřmění 21 dělových salv odhalil prezident Grover Cleveland nejznámější sochu v Severní Americe. Lodní sirény kvílely a rozzářil se velký ohňostroj. Od té doby všichni, kdo přijíždějí lodí do newyorského přístavu, spatří obrovskou sochu, která zdvíhá k nebi pochodeň svobody. Pro tisíce emigrantů byla tato socha symbolem osvobození od ponížení a bídy, které museli snášet ve Starém světě. Stala se symbolem Spojených států amerických.
Parametry
Socha Svobody byla zkonstruována v Paříži a tam byla 4. července 1884 oficiálně předána americkému velvyslanci jako dar francouzského národa Američanům. Byla rozložena na kusy a transportována lodí do New Yorku. Tady byla postavena na těžký podstavec, který Američané zkonstruovali na ostrově Bedloe's Island (nyní Liberty Island). Sokl navrhl americký architekt Richard Morris Hunt a je vysoký 47 metrů. Samotná socha je vysoká 46 metrů, vrchol pochodně se nachází tedy 93 metrů nad zemí. Váží 205 tun, obvod měří 10,60 metrů a má 91 centimetrů široká ústa. Pravá paže, držící pochodeň, je dlouhá 12,80 metrů - jen ukazováček je dlouhý 2,40 metrů. U nohou má rozťatá pouta tyranie. V levé ruce drží desky reprezentující vyhlášení nezávislosti. I její koruna se sedmi paprsky je symbolem svobody, kterou má vyzařovat přes sedm moří do sedmi kontinentů.
Muzeum
V podstavci sochy Svobody je muzeum dějin přistěhovalectví do Ameriky, které bylo otevřeno v roce 1972. Jsou tu ukázány dějiny od předků Indiánů, kteří pronikli do neprobádaného světadílu z Asie, až po masovou imigraci v tomto století. Každá skupina přistěhovalců je charakterizována pomocí audiovizuálních prostředků, modelů, fotografií, kreseb, kostýmů a uměleckých děl.
Nápad
Idea sochy Svobody se zrodila ve skupině francouzských demokratů. V roce 1865 za vlády císaře Napoleona III. se kolem člena Akadamie Edouarda de Laboulaye vytvořil kroužek, který doufal v konec císařství a vznik nové francouzské republiky. Francouzi chtěli sochou Svobody vyjádřit svůj obdiv republice na druhé straně Atlantského oceánu a vzbudit vzájemné sympatie národů Francie a Ameriky.


Pyramidy v Gíze 2

24. února 2007 v 11:29 | hyena555 |  Divy sveta
PYRAMÍDY V GÍZE


2. ARCHEOLOGICKÉ VÝZKUMY PYRAMID V GÍZE A JEJICH OKOLÍ

2.1. Prvopočátky výzkumu
Jak již jsem nakousl v úvodu i během popisu samotných pyramid, již staří Řekové se snažili zkoumat pyramidy a jejich vnitřek. Byl to hlavně Herodotos a s ním mj. Strabón, Plútarchos, Diodorus i Plinius. Mnoho jejich "poznatků" zůstávalo v mysli lidí po celá staletí či dokonce až dodnes, např. údaje o počtu lidí, kteří pyramidu stavěli, o ostrově v jejím podzemí, na němž je pohřben faraon a který obtéká kanálem od Nilu přiváděná voda...
Další vlna výzkumů přišla v 9. a 10.století a to od arabských historiků jako např. Masúdí, Idrísí, Latíf a Makrízí. I oni se vedle seriózního výzkumu zabývali utopistickými a nemožnými projekty (strhnout Menkaureovu pyramidu aj.). Někdy v této době se do pyramidy dostávají první zvídaví dobrodruzi. Největší vlně výzkumů ve středověku vděčíme křižáckým výpravám do Svaté země.
Zkoumáním pyramid se v pozdním středověku zabývali hlavně mnichové, kteří měli v Káhiře svá trvalá sídla. Velká pyramida se stala zastávkou mnohým cestovatelům a poutníků směřujících do Svaté země. Zde bychom měli připomenout českého cestovatele a politika 16. a začátku 17.století - Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Na začátku 18.století publikuje Benoit de Maillet první průřez Velkou pyramidou. Ten je poměrně přesný a věrohodný.
Přelom mezi dobrodružstvím a archeologií pak je Napoleonova válečná výprava do Egypta. Mezi vojáky byli přítomni kapacity typu Vivanta Denona, Josepha Coutella či Edmé Jomarda. Vivant Denon byl mezi vědci nejvýznamnější. Známý malíř nakonec stál u zrodu moderní egyptologie. Vydal o Egyptě několik cestopisů např. Cesty po Horním a Dolním Egyptě nebo Popis Egypta. Nutno připojit poznámku, že Napoleonova armáda stála i u rozluštění hieroglyfů, neboť byli to právě její vojáci, kteří se zapříčinili o objev Rosettské desky.
2.2. Výzkumy 19.století
19.století bylo nejdůležitější co se týká objevů v okolí pyramid. Vše začal Giovanni Belzone. Tento Ital, který působil v londýnském cirkuse jako "největší silák na světě", se vydal do Egypta prodat návrh své vodní pumpy. S pumpou neprorazil a tak začal zkoumat pyramidy. V roce 1814 objevuje vchod do Rachefovy pyramidy a zkoumá její vnitřek. Tam nachází už jen prázdný sarkofág. Jako turista se dostává i do Chufuovy pyramidy a poté odjíždí do Údolí králů, kde objevuje několik hrobů.
V roce 1837 zkoumali Velkou pyramidu Angličané Vyse a Peering. Zabývají se hl. odlehčovacími komorami nad Královou komorou. Jejich knihy jsou i dnes cenným zdrojem pro všechny egyptology.
O největší výzkumy na pyramidách se zasloužili tři největší egyptologové
(z pohledu výzkumu pyramid). Jsou to: Karl Richard Lepsius, William Mathew Flinders Petrie a Francois Auguste Ferdinand Mariette. Němec, Angličan a Francouz.
K.R. Lepsius (1810-1884) je po objeviteli hieroglyfů Champollionovi považován za vůbec největší osobnost v dosavadních dějinách oboru egyptologie. Němec Lepsius se věnoval zejména struktuře Velké pyramidy.
S jeho názory o jádře pyramidy nesouhlasil W.M.F. Petrie (1853-1942) je zakladatelem moderní egyptské archeologie. Byl sice samoukem, ale to mu nebránilo houževnatě jít za svými cíly. Petrie zkoumal pyramidy v Gíze v letech 1881-82. V souladu se svým založením a stylem práce se ubytoval v jedné z nedalekých hrobek. Spal na hromadě písku. Ve Velké pyramidě začal pracovat až v podvečer, kdy ustal turistický ruch. V komorách a chodbách pyramidy bylo vedro, a tak pracoval svlečený do spodků. Petrie zkoumal i obě menší pyramidy, ale ze všeho nejvíce se věnoval své oblíbené Velké pyramidě.
Třetí z této trojice Mariette (1821-1881), neběhal po pyramidách ve spodkách, ale věnoval se spíše muzeinální činnosti. Založil Egyptskou památkovou péči a první Egyptské muzeum v Káhiře. Z jeho archeologické činnosti připomeňme jen objev zádušního chrámu u Rachefovy pyramidy.

2.3. Výzkumy 20. století
Ve 20. století končí období velkých archeologů a ke slovu se hlásí dobře organizované a zásobené týmy různých států. V letech 1909-1910 zkoumala německá expedice podrobně Rachefovu pyramidu. V letech 1906 až 1924 zkoumala Menkaureovu pyramidu spojená expedice Harvard University a Museum of Fine Arts v Bostonu. Menkaureova pyramida byla vůbec nejméně zkoumanou pyramidou v Gíze.
V první polovině 30.let byly objeveny sluneční bárky (mají symbolizovat každodenní faraonův pohyb po obloze) poblíž Rachefovy pyramidy. Sluneční bárky faraona Chufua byly nalezeny v roce 1954 egyptskými archeology Kamalem Malláchem a Zakim Iskandrem. Východní loď byla otevřena a rekonstruována. Druhá, západní jáma zatím zůstala neotevřena, byla pouze zkoumána japonskou archeologickou expedicí pomocí sondy s mikrokamerou.
Ve druhé polovině 80. let významně přispěli ke zkoumání Velké pyramidy francouzští architekti Jean-Patrice Dormiona a Gilles Goidin přesnými geofyzikálními měřeními vnitřní struktury jádra.
Na začátku let devadesátých se do zkoumání vnitřku Chufuovy pyramidy pustila japonsko-nizozemská expedice. Ta pustila minirobota s kamerou do jedné ze 4 větracích šachet nacházející se ve Velké pyramidě. Po několika desítkách metrů dospěl robot k žulovému zátarasu. Nikdo netuší co je ukryto za zátarasem. Nejčastější domněnky hovoří o komoře se sochou panovníka, ale co je opravdu ukryto za tím žulovým kamenem - to je zatím poslední hádanka, kterou si přichystali stavitelé Chufuovy pyramidy.
Na závěr je nutno zmínit historické úspěchy české archeologie, i když se nejedná o objevy v komplexu Gízy. Počátky české egyptologie spadají již do 19. století. Otcem české egyptologie byl František Lexa.
Největší slávu zažívá česká (resp. československá) egyptologie od 80. let 20.století např. 1982 - Ptahšepsesova hrobka, 1986 - Svatyně nožů v Abúsíru, 1998 - významný objev vezírovy hrobky naším nejvýznamnějším egyptologem posledních let - Miroslavem Vernerem. Více informací o české egyptologii se dá nelézt na webu Českého egyptologického ústavu při FFUK - http://www.ff.cuni.cz/win/~krejci/
3. FUNKCE PYRAMID V GÍZE
3.1. Historické funkce
Historických funkcí je hned několik. Snad nejznámější (a nejpravděpodobnější vezmeme li v úvahu, že se jedná o hrobku) je funkce pohřební. S největší pravděpodobností zde byli i faraoni pohřbeni. V žádné z Gízských pyramid se ovšem nenašel ani kousek záhrobní výbavy či mumie. To je voda na mlýn další skupině lidí kteří se zajímají o pyramidy - tzv. pyramidologové. Tady existuje otevřená nenávist mezi skutečnými egyptology a těmito pyramidology. Pyramidologové se zabývají pouze Velkou pyramidou. Čelním pyramidologem je John Taylor. Jeho názorem je to, že každá míra ve Velké pyramidě, každá orientace, úhel, stěna a výstupek má hluboký biblicko-symbolický význam. Podle něho je v pyramidě zašifrována minulost a budoucnost lidstva, války minulé i budoucí, katastrofy i úspěchy, stvoření i konec světa. Pyramidu měla dle Taylora postavit nějaká vyšší (technicky i duševně) civilizace, rovnající se bohům. Tuto funkci ovšem egyptologové odmítají, protože Taylor pracoval se špatnými údaji.
Pravou funkci i tajemství se rozhodl odhalit i populární záhadolog Erich von Däniken. Chufuova pyramida (dle něj) měla být obrovským akumulátorem energie. Svou teorii podepřel polohou pyramidy i některými jejími rozměry. Nicméně egyptologům se nelíbí ani tato teorie.
V poslední době se také čím dál více objevují teorie o tom, že pyramidy (zejména pak Velká) sloužily jako startovací rampa pro vesmírné koráby, jako obří kalendář či observatoř. Také se objevili spekulace okolo stáří. Dnes se všeobecně uvádí stáří okolo 4400 let. Sem tam problesknou zprávy bulvárním tiskem, že sfinga je až o 5000 let starší. Všechny tyto teorie však egyptologové pohotově vyvrací a uvádějí mýlenou veřejnost na správnou cestu.
Další zcela jasnou funkcí je ta, že pyramidy i sfinga sloužily jako ohromné skladiště stavebního materiálu. Z kamenných kvádrů pyramid je postaveno několik mešit v Káhiře a spousta pevností v okolí pyramid. Jako stavební materiál sloužily pyramidy ještě na začátku 19.století. Velká sfinga též sloužila jako vděčný terč dělových koulí osmanské i francouzské armády. Stopy po dělových koulích jsou patrné na tváři Velké sfingy ještě dnes.

3.2. Současné funkce
Nejdůležitější funkcí pyramid dnes (alespoň pro egyptskou vládu) je příjem z turistiky. Rok co rok se do Egypta vydávávají miliony a miliony turistů, aby mohli obdivovat krásy země na Nilu. Egypt patří mezi nejnavštěvovanější země světa a byl by jistě navštěvovanější, kdyby jeho pověst nekazili mnohé pumové útoky arabských extrémistů. Pyramidy také zaměstnávají obrovskou spoustu lidí. Od "kvalifikovaných" průvodců přes prodejce různých suvenýrů a tradičních egyptských jídel až po hordu kapesních zlodějů a žebráků. Egyptská vláda ovšem nedoporučuje využívat služeb místních průvodců, kterým se říká dragomani, jelikož jejich informace jsou velice často nepřesné a nepravdivé. Také doporučuje dávat drobný bakšiš žebrákům, protože se jich turista velice rychle a úspěšně zbaví.
Velké pyramidy v Gíze byly velice často využívány ve velké spoustě filmů. Nejen jako kulisa, ale i jako námět pro scénář. Pyramidy byly zdrojem inspirací velké spoustě spisovatelů, dramatiků i hudebníků.

4. BUDOUCNOST PYRAMIDV
GÍZE
Staré arabské přísloví praví : "Vše se bojí času, jen pyramidy se času vysmívají." Bohužel, v poslední době se pyramidy začínají bát času čím dál tím více. Stále stoupající přísun turistů působí památkářům obrovské problémy. Odborníci UNESCO spočítali, jaké obrovské množství vápence a pískovce odřou turisté z pyramid. Ale především : v Egyptě dramaticky stoupla hladina podzemních vod, které vzlínají do památek a rozrušují je.
Gíza je předměstím Káhiry. Ta má i s aglomerací něco přes 12 milionů obyvatel. Káhirský průmysl se spoustou starých aut a miliony turistů jdoucích do gízských pyramid, způsobují vážné poškození vnitřku i vnějšku pyramid. Proto se snaží vědecké týmy celého světa vykoumat, jak by se dalo pyramidám pomoci. Všichni vědí že tato pomoc bude finančně i technicky velice náročná. Několik plánů již sice existuje, ale jsou materiálně velice náročné. Jeden plán počítá s průhledným zastřešením celého komplexu pyramid v Gíze. Další plány jsou ovšem ještě více nerealistické a je velice nepravděpodobné, že by se na ně sehnalo i požadované množství peněz.
Je jasné, že první krok musí udělat egyptská vláda. Ta naštěstí vážnost situace pochopila a vjezd do areálu velkých pyramid povolila pouze autobusům. Soukromá auta zde nemají vůbec přístup. Turista se tedy může rozhodnout zda použije autobus nebo (a to je jistě dobrodružnější) si pronajme velblouda. Nicméně Egypt musí vynakládat na záchranu těchto divů starověkého světa stále větší úsilí a finančních prostředků pro budoucí generace lidstva. Nechybějí hlasy pesimistů, kteří na základě tempa eroze během posledních deseti let odhadují, že pyramidy budou do jednoho až dvou set let trvale poškozeny, ne-li fyzicky zničeny, pokud nebudou podniknuty další, rozsáhlé a nákladné akce na jejich záchranu. Pyramidy vzešly z lidské ruky, aby zajistily svým tvůrcům věčný život, a díky následkům lidské činnosti se teď začínají bát času.
Bude se kdy ještě čas bát pyramid ?

5. SHRNUTÍ ZÁKLADNÍCH TECHNICKÝCH ÚDAJŮ PYRAMID V GÍZE
Chufuova pyramida:
délka strany - 230,38 m
výška - 146,50 m
sklon stěny 51°50'35"
délka vzestupné cesty - 825 m
Velká galerie - d. 47,85 m ;v. 8,48 - 8,75m ;sklon - 26°16'40"
Královnina komora - d. 5,76 m ; š. 5,23 m ; v. 6,26 m
Králova komora - d. 10,49 m ;š. 5,42 m ;v. 5,84 m

Rachefova pyramida:
strana základny - 215,25 m
výška - 143,50 m
sklon stěny - 53°10'
délka vzestupné cesty - 494,60 m


Menkaureova pyramida
strana základny 104,6 m
výška - 66,45 m
sklon stěny - 51°20"
délka vzestupné cesty - 608 m


( vzestupná cesta - dlážděná cesta od údolního zádušního chrámu ke vchodu pyramidy)
GRAF :


Pyramidy v Gíze 1

24. února 2007 v 11:24 | hyena555 |  Divy sveta

PYRAMIDY V GÍZE

Egyptské pyramidy. Jeden ze sedmi divů starověkého světa. Již staří Řekové jezdili jako turisté do Egypta a obdivovali pyramidy v Gíze. A už tenkrát byli fascinováni velikostí, krásou a noblesou těchto staveb. Známý řecký dějepisec Herodotos dokonce napsal o pyramidách cestopis, který se těšil veliké popularitě. Tehdy Herodotos věděl jen z vyprávění Egypťanů, že tyto stavby si nechávali stavět egyptští vládcové, faraóni. Pojďme se nyní podívat blíže na tyto schody, po kterých putovaly duše egyptských faraonů až do nebe.
1. HISTORIE
1.1. Co předcházelo pyramidám
Okolo roku 3000 př.n.l. došlo ke spojení Egypta legendárním faraonem Narmerem. Již tehdy uvažovali vládcové, jak si co nejlépe zařídit bydlení i na onom světě. Bylo jasné, že synové bohů se nemohou spokojit s nějakým obyčejným zahrabáním v zemi tak, jak to dělali nemajetní občané. Zároveň museli mít ochranu před ukradením zádušních darů. Proto se jako první hrobka začala používat mastaba. Tyto hrobky se těšily největší oblibě u panovníků 1. a 2.dynastie,přičemž u úředníků a knězů přetrvaly v popularitě i v dalších letech, což vedlo k jejich masové výstavbě do nekropolí, které se nacházejí v Abydu a Sakkáře.

1.2. Pyramidy 3. a začátku 4.dynastie
Stavba mastab přetrvala i do začátku třetí dynastie. Faraon Necerichet (známější pod jménem Džoser) se začal pečlivě připravovat na vstup do říše mrtvých. Jak bylo zvykem, nechal si stavět mastabu. Po dostavbě však nebyl spokojen a proto povolal vrchního královského architekta, Imhotepa. Imhotep pochopil Džoserův nápad a hned se pustil do stavby poblíž vesnice Sakkára. Ze začátku to bylo spíše experimentování, neboť se stavbou něčeho tak monumentálního neměl nikdo žádnou zkušenost. Pyramida byla ještě několikrát přestavována než došlo k úplné spokojenosti faraóna a architekta. Výška pyramidy je 62,5 m a základna má rozměry 109 x 121 m. Samotná hrobka leží hluboko pod úrovní země. Pyramida je středem ohromného zádušního areálu faraona Džosera o rozloze přes 150 000 m2 .
Plocha poblíž Sakkáry se stala oblíbeným místem pro stavbu pyramid a to nejen ve 3.dynastii. Na poměrně malé ploše se nachází 13 pyramid z období od 3. do 13.dynastie. Pyramidy vládců 3.dynastie bychom našli po celém Egyptě. Tyto pyramidy měly stále ještě stupňovitý (nepravý) tvar. První pravou pyramidou se měla stát faraona Snofrua, ale nakonec získala zcela originální tvar mezi egyptskými pyramidami - tvar lomený. Snofru byl velice aktivní panovník a tak pouhé 4 km od své 1. pyramidy postavil pyramidu druhou tzv. Červenou pyramidu. Ta už byla pravá, ale má nejostřejší úhel u základny ze všech pyramid. Dokonalejší pyramidu než Snofru tak postaví až jeho syn - Chufu.
1.3. Chufuova pyramida, zvaná též Velká
Bezesporu nejslavnější, nejznámější a největší egyptská pyramida. Její název v hieroglyfech lze přeložit jako "Chufu je na obzoru". Chufu opustil královskou nekropoli v Dahšúru pro nedostatek volného místa a zřejmě i pro nedostatečné zásoby vápence. Svou pyramidu se rozhodl postavit na skalnatém výběžku Lybijské pouště u dnešní Gízy. A postavil pyramidu 146,5 metru vysokou se základnou o délce strany 230,38 m. Objem použitého kamene je asi 2 500 000 m3. Na stavbu bylo užito 2,6 miliónů kusů kamenných bloků o celkové váze 7 miliónů tun. Za 150 let vlády 4. dynastie se odhaduje objem použitého zdiva všech královských staveb na 9 miliónů m3. Tento údaj je o to úžasnější, že, jak víme dnes, v té době nežilo v celém Egyptě víc než 1 až 1,5 miliónů obyvatel. Podle Herodota pracovalo na stavbě Velké pyramidy v tříměsíčních intervalech 100 000 otroků po dobu 20 let. Archeologové minulých let se v odhadech o počtu lidí pracujících na stavbě pohybují v číslech od 30 do 360 tisíc. Dnes se egyptologové shodují, že na Velké pyramidě pracovalo celkem (tedy včetně transportu stavebního materiálu) jen o něco málo více než 30 tisíc lidí. Ale nebyli to otroci, jak se domníval Herodotos, nýbrž rolníci pracující na svých políčkách a kvalifikovaní dělníci, bydlící v blízkosti stavby a blízkého lomu.
Další ne zcela zodpovězenou otázkou je vlastní stavba pyramidy. Zde se egyptologové rozdělují na dvě velké skupiny. Jedna podporuje teorii zvedacích strojů, druhá teorii ramp. Teorii zvedacích strojů prosazoval již Herodotos. Nicméně ovládání takových strojů by bylo pomalé a vyžadovalo by mnoho lidí na ovládání. Teorie ramp , či nakloněných rovin, je zatím nejpromyšlenější a nejpravděpodobnější teorie stavby Velké pyramidy. I tato teorie má svůj háček. Se stoupající výškou pyramidy by musela zákonitě stoupat i výška a délka rampy. Nakonec by objem rampy činil 1 560 000 m3 což je o pouhý 1 milion m3 méně než je samotný objem pyramidy. Navíc by tu byl problém s konečným odstraněním rampy. I přes velkou spoustu těchto háčků je však tato teorie u egyptologů nejpopulárnější.
I Velká pyramida (resp. komory kde měl být pohřben faraon) podléhala Chufuovým náladám a přáním. Jak bylo zvykem u dřívějších pyramid, nacházela se hrobka pod úrovní země. Umístění této komory se však faraonovy nelíbilo. Proto následovala druhá komora (asi v 1/8 výšky), která je dnes nazývána Královnina. Předpokládalo se, že i tato výška faraonovi nevyhovovala. Dnes se ovšem ukázalo,že tato komora byla zahrnuta ve stavebních plánech a že stavitelé měli tuto komoru připravenou pro případ náhlé smrti panovníka. Stavitelé si uvědomovali, že stavba Královy komory a Velké galerie je úkol nesmírně složitý a komplikovaný. Nikdo nebyl schopen odhadnout dobu ukončení. Proto po dostavbě odlehčovacích komor Královy komory mohla být Královnina komora rituálně uzavřena. Králova komora, v níž byl Chufu velmi pravděpodobně pohřben, představuje další z mistrovských děl staroegyptské architektury. Její plochý strop tvoří devět obrovských bloků, které dohromady váží přes 400 tun. Za to, že ve stropních deskách je pouze několik drobných prasklin vděčí pyramida důmyslné konstrukci pěti odlehčovacích komor nad jejím stropem. Komory jsou nízké a jejich stropy tvoří obrovské, hrubě opracované bloky červené žuly. Pouze nejvyšší z nich má strop sedlový. Na stěnách se dochovala mnohá původní stavební i moderní návštěvnická graffita. Na jednom graffitu se objevuje nejpozdější doložené datum Chufuovy vlády - 35. rok. Celá úžasná konstrukce, od podlahy Královské komory až po vrchol sedlového stropu Campbellovy komory (Patrick Campbell - skotský diplomat a amatérský archeolog), je vysoká něco přes 21 metrů!
Než se turista dostane do Královy komory, musí jít přes Velkou galerii. Strop tvoří nepravá klenba ze sedmi vrstev obrovských vápencových bloků, které vždy přesahují o jednu dlaň, tj. asi 7,5 cm. Galerie jde po ose sever - jih a je 47,85 m dlouhá a 8,48 až 8,78 m vysoká. Po obou stranách galerie běží nízké rampy. Na jejich svrchní ploše se v pravidelných intervalech střídají větší a menší hranaté otvory. Na každé rampě je jich 27. Otvorům odpovídají pravoúhlé výklenky v bočních stěnách. Význam otvorů a výklenků je již delší dobu předmětem diskusí a je třeba dodat, že žádný z dosud navržených výkladů není zcela uspokojivý.
Chufuova pyramida byla technickým, hospodářským a kulturním vyvrcholením Staré říše. Chufuova pyramida nebyla jen pyramidou jako takovou, ale patřil sem celý systém zádušních staveb, hrobek a chrámů. Patřily jsem také tři malé pyramidy Chufuových manželek. O stavbě pyramidy se vypráví taková malá lechtivá příhoda. V ní se mluví o Chufuově dceři kterou otec nutil pracovat jako prostitutku a cena za jedno zašpásovaní byla dvouapůl tunový kamenný kvádr či jeho peněžní ekvivalent...

1.3. Rachefova pyramida
"Velký je Rachef ". To je doslovný překlad druhé největší pyramidy v Egyptě i v Gíze. Z dálky ale vypadá jako nejvyšší, i když byla původně o 3 metry nižší než pyramida Chufuova. Dojem vyšší stavby dělá hl. výše položené místo, má o něco strmější sklon stěn a lépe dochovaný vrcholek, což dojem její velikosti umocňuje (spousta laiků si ji proto plete s Chufuovou pyramidou). Pyramida byla původně 143,5 m vysoká se stranou základny 215,25 m. Rachefova pyramida využívá, stejně jako pyramida Chufuova, skalního výběžku ke zvýšení stability jádra. To je zde však postaveno méně pečlivě než u Chufuovy pyramidy - vrstvy nejsou vždy přesně vodorovné, spáry jsou mnohdy široké (u Chufuovy pyramidy jsou spáry nejvýše 0,5 mm !) a mezi bloky často chybí malta. Nejspodnější vrstva obložení byla z červené žuly, další pak z vápence. Z původního obložení se dochovala pouze nevelká část pod vrcholem. Podle ní ale můžeme zjistit, jak byly bloky obložení kladeny a spojovány s jádrem pyramidy. Pyramidion, což je vrcholek pyramidy z jediného kusu kamene (u Chufuovy pyramidy vážil přes 70 tun), a zčásti i vrchol pyramidy dnes již neexistují. Rachefova pyramida měla být původně větší a měla stát více na sever. Tento plán byl však záhy opuštěn, jako doklad nám zůstaly jen dva vchody do nitra pyramidy.
Pohřební komora se nachází pod povrchem země. Pohřební komora je vytesána ve skále (kromě stropu). Umístění komory i poměrně jednoduchá konstrukce přístupové chodby naznačují, že se stavitelé možná chtěli vyhnout podobným komplikacím, které s sebou nesla stavba technicky náročného systému chodeb, zátarasů a komor v pyramidě Chufuově. Stejně jako u Chufuovy pyramid se v bezprostřední blízkosti Rachefovy pyramidy nachází hrobky úředníků a spousty zádušních chrámů.
Rachefova pyramida má však jednu zvláštnost, kterou se může chlubit málokterá pyramida. Velkou sfingu. Velká sfinga. Místní lidé ji nazývají Abu el-hol, "Otec děsu" či "Strašidlo". Je kolosální sochou ležícího lva s hlavou muže, panovníka. Je asi 73, 5 m dlouhá, 20 m vysoká a dlouho byla považována za největší sochu na světě. Byla vytesána z výběžku vápencového skalního podloží. Na hlavě pokrývku hlavy nemes a na čele ureus - božského hada. Na bradě byl kdysi dlouhý vous, jehož zlomky objevila Napoleonova expedice, ale po porážce u Abúkíru je musela podle kapitulačních podmínek předat vítězné anglické armádě. Tělo Sfingy bylo původně omalováno načervenalou okrovou barvou, zbytky barev jsou patrné i na pokrývce hlavy. Tělo však vypreparovala do dnešní podoby eroze a déšť. O Sfinze koluje jedna z nejznámějších egyptských legend - o faraonu Thutmosi IV. Faraon Nové říše odpočíval pod hlavou sfingy, jejíž tělo bylo zahrabáno pod příkrovy písku. Usnul a zdál se mu sen, ve kterém ho sfinga prosila o vyhrabání jejího těla. Za odměnu mu slíbila korunu panovníka. Korunní princ tělo z písku vyhrabal a za pár let se skutečně stal faraonem Horního a Dolního Egypta. Dnes se egyptologové starají o to, aby sfinga přežila i do dalších staletí.

1.4. Menkaureova pyramida
Nejmenší z gízských pyramid stojí nejdále od nilského údolí a její jméno zní "Božský je Menkaure". Je "pouze" 66, 45 m vysoká se stranou základny 104,6 m a jako by svými rozměry a částečnou nedokončeností předznamenávala blížící se zánik 4.dynastie. Podle Herodota patřila tato pyramida Chufuově dceři Rhodapis (ta, jež musela dělat prostitutku; z ušetřených kvádrů si pak postavila vlastní pyramidu). Vchod leží ve výšce asi 4 m nad zemí. Pod úroveň základny sestupovala chodba, která ústila do místnosti, jejíž stěny zdobí výklenky. Tato výzdoba je v pyramidách Staré říše neobvyklá a vyvolává diskuse v odborných kruzích. Do horní předsíně vedla ještě jedna chodba, tzv. horní. Leží nad dolní chodbou a do předsíně ústí nad vyústěním chodby dolní. Obě jsou považovány za doklad změny původního plánu pyramidy, která, dle soudu egyptologů, měla být asi o polovinu menší než dnes. V horní předsíni byly objeveny zbytky dřevěné antropoidní rakve nesoucí Menkaureovo jméno. Samotná pohřební komora leží asi 15,5 m pod úrovní základny. Strop tvoří devět párů obrovských žulových bloků. Aby stavitelé dostali tyto bloky do komory bylo nutno vyhloubit z horní předsíně velký svažující se tunel.
I u této pyramidy se nachází několik zádušních chrámů. Stejně jako u Velké pyramidy se i zde nacházejí tři malé pyramidy Menkaureových manželek, které jsou polorozbořené, stejně jako u Chufuovy pyramidy. Na rozdíl od ostatních dvou pyramid nevznikl v okolí pyramidy velký hřbitov panovníkových příbuzných a úředníků. Pouze několik Menkaureových kněží si postavilo skalní hrobky a mastaby jihovýchodně od panovníkovy pyramidy. Pohřební areál v Gíze je velmi rozlehlý a i dnes se lze podívat na spousty zádušních chrámů, které jsou (aspoň některé) v zachovalém stavu.

1.6. Úpadek pyramid
Po výstavbě třech velkých pyramid jakoby v Egyptě došla všechna naleziště vápence a dalšího stavebního kamene. S Menkaurem končí vláda 4.dynastie a s ní i konec výstavby velkých pyramid. Faraoni sice staví pyramidy dále, ale jejich výška se pohybuje okolo 50 m. Příchodem Střední říše se postupně stavba pyramid vytrácí a stále větší popularitu získávají hrobky vytesané ve skalách nebo v podzemí. Po krátké nadvládě Hyksósů a nástupu Nové říše stavba pyramid jakožto hrobek končí. Pyramidy nacházejí uplatnění jako ozdoby chrámů a staveb. I dnes, ve 21. století, nalézáme spoustu pyramid sloužících k různým účelům - vstup do muzea v Louvru, kasino v Las Vegas či v pyramidový pavilon na pražském Výstavišti. I dnes mají pyramidy v moderní architektuře co říci.




Machu Picchu

24. února 2007 v 11:15 | hyena555 |  Divy sveta

AMERIKA - MACHU PICCHU

Stará pevnost Inků oběvená v roce 1911 v peruánských Andách
Pokud se rozhodnete vydat se za tímto krásným místem,nejlepší nebo spíše jediný přístup je letadlem z Limy do Cuzka,pak vlakem do Machu Picchu.
Na návštěvu je nejvhodnější doba v červnu a říjnu.
Na východní straně peruánských And,kde se horská řeka Urubamba valí směrem k amazonskému veletoku,učinil americký badatel Hiram Bingham 24. července 1911 nejdůležitější objev své vědecké kariéry.Mladý profesor historie z Yaleské univerzity hledal pozůstatky dávné civilizace Inků,vyhlazené španělskými dobyvateli v 16.stol.Po překonání stovek metrů vysokých svahů narazil ve výšce 2300m na tajemné útočiště v horách,chráněné mocnými skalami a řekou dole v rokli.Z údolí nebylo vidět a vchod byl už dávno zničen,patrně zemětřesením.Četné zdi zaristlé trávou a stupňovité terasy na horských svazích jasně dokazovaly,že se zde kdysi nacházelo velké město.
Střed chrámového komplexu
Profesor Bingham pokřtil svůj objev Machu Picchu,což v jazyce kečuánských indiánů znamená Starý vrch.Pozdější výzkum ukázal,že šlo o starou pevnost Inků,katerou si záměrně postavili na nepřístupném místě,aby ji ukryli před nájezdy různých nepřátel.Mistrně ukrytá pevnost unikla pozornosti španělských dobyvatelů,a to i přes to,že se nacházela pouhých 120 km na severozápad od hlavního města Inků Cuzka,které padlo do rukou conquistadorů dávno předtím.V letech následujících po objevu místa zde archeologové odhalili zarostlý chrám a palác a zjistili,že se zdi staveb skládají z obrovských žulových kvádrů.
V centru města,které nepochybně sloužilo jako pevnost,stojí zbytky chrámového komplexu.Jeho nejvyšším bodem je žulový kvádr,ke kterému se dá vyšplhat po spirálovém schodišti vytesaném ve skále.Historikové tento momolit identifikovali jako posvátný kámen,který Inkové nazývali Intihuatana,což v kečuánštině znamená Místo,kde je upoutané Slunce.Tyto skalní stavby sloužící i jako sluneční hodiny se v říši Inků používali k uctívání Slunce.
Nedaleko od Intiuatany byly také objeveny tři zcela zachované zdi Chrámu Slunce s oltářem sestaveným ze tří skalních bloků.Další pozoruhodnou stabou v palácové části města je Torreón,polokulatá věž s obětním stolem,pod nímž se nachází prostor,který Bingham pojmenoval Královské mauzoleum.Poblíž bylo nalezeno 142 kosterních pozůstatků,především ženských.Možná se jednalo o ajillas,jak se říkalo dívkám speciálně vybraným pro sluneční rituály.Vjiných,méně okázalých čtvrtích zřejmě bydleli vojáci a řemeslníci.Ploché,otevřené náměstí,kterému se dnes říká Plaza Principal,bylo zřejmě místem,kde se obyvatelé shromažďovali při slavnostech,například při oslavách zimního slunovratu.
Stovky stupňovitých teras,které vedou do centra města,sloužily k pěstování rostlin.Na malých terasovitých políčkách obklopených skalnatými stěnami se pěstovaly brambory,kukuřice s různé druhy zeleniny.Úrodná půda potřebná k pěstování těchto plodin se patrně získávala o 500 m níže,v údolí řeky Urubamby.Podle dnešních výpočtů dokázaly úrodné terasy v Machu Picchu uživit asi 10 000 obyvatel.