Březen 2007

Visute zahrady Semiramidy

18. března 2007 v 7:07 | hyena555 |  Divy sveta

Visuté zahrady Semiramidiny

Nacházely se v zemi, kde byl podle bible pozemský ráj, v pohádkové zemi, kterou známe z Tisíce a jedné noci; v jejím hlavním městě, v Babylónu, který zmizel z povrchu země, když se stavěly základy Říma, ale znovu povstal v nemenší nádheře, aby se nakonec změnil v příbytek zvířat a cíl archeologů. Babylón disponoval i dalšími stavebními skvosty, které by mohly aspirovat na zařazení mezi divy světa - byla to monumentální Mardukova cesta, trojité babylónské hradby a babylónská věž.

Tato země měla mnoho jmen ve své historii, ale jedno jí trvale zůstává - Mezopotámie. Dali jí ho Řekové a znamená Meziříčí, podle její polohy mezi Eufratem a Tigridem. Tyto řeky se dnes asi 150 kilometrů před ústím do Perského zálivu slévají ve veletok Šatt el-Arab. Ve starověku ústily každá zvlášť a moře zasahovalo asi o 100 kilometrů hlouběji do pevniny.

Když Hérodotos toto město navštívil, bylo už jen odleskem své moci a slávy. Roku 539 př. n. l., tedy necelých sto let před Hérodotem, do něj s velkou armádou vstoupil perský král Kýros a zbavil posledního novobabylónského vládce trůnu. Novobabylónská říše byla pouhým stínem říše starobabylónské - dávno zničené nájezdníky ze severu a přičleněné pak k asyrské říši. A také starobabylónská kultura byla dědičkou kultury ještě starší, jejíž kořeny sahají až k dobám, ze kterých se nám zachovaly první historické zprávy o lidském pokolení.

Za největší div se ve starověku považovaly visuté zahrady Semiramidiny. Ne hradby, které byly jen gigantické, ne věž, která byla jen kolosální, ne Mardukova cesta, která byla jen monumentální, ale dílo, které se honosilo všemi těmito přívlastky a kromě toho i "rozkošnou líbezností". V novověku se tyto zahrady, podobně jako bájná Trója, považovaly za výtvor básnické fantazie. Svůj díl na tom má i zachovaný podrobný životopis Semiramis od Ktésia (řecký dějepisec, žijící kolem roku 400 př. n. l., osobní lékař perského krále Artaxerxa II.), který pak téměř doslovně zopakoval Diodóros Sicilský (řecký historik z 1. století př. n. l.), kde je líčena jako polomytická postava.

Za dávných dob bylo v Sýrii město Askalón a u něho hluboké jezero, na jehož břehu měla chrám bohyně Derketa, svým fyzickým vzhledem ryba s lidskou hlavou. Bohyně lásky na ni zanevřela a způsobila, že se zamilovala do obyčejného mladíka z lidského plemene. Když se pak Derketě narodila dcera, ze zlosti nad svým nerovným svazkem mladíka zabila a vrhla se do moře. Děvčátko zachránili holubi, křídly je zahřívali, v zobáku mu nosili mléko, a později sýr. Pastýři, kterým byly podezřelé vyklované dírky v jejich sýrech, holuby sledovali a našli překrásné dítě. To odnesli ke královskému dobytčímu inspektorovi Simovi. Ten holčičku přijal za svou, dal jí jméno Semiramis - což v syrštině znamená holubice - a vzorně ji vychoval. Jako panna vynikala krásou nad všemi pannami a není tedy divu, že si ji při služební cestě do tamějšího kraje všiml Onnés, první královský rádce a nejvyšší inspektor, a zamiloval se do ní. Požádal o její ruku, učinil ji svou právoplatnou manželkou a odvedl ji do Ninive, kde mu dala dva syny.

Pak začala válka se sousední Baktrií a s ní i strmý vzestup Semiramidiny kariéry. Do vlasti přicházely zprávy o mnoha vítězstvích, jen hlavní město nepřítele stále odolávalo. Onnés, který se výpravy účastnil a vzhledem ke své funkci toho asi na práci moc neměl, si do pole pozval svou krásnou a moudrou ženu. Nejdříve si dala ušít šaty na cestu, ale nebyly to šaty jen tak ledajaké. Za prvé byly tak elegantní, že jejich střih později určil módu celé tehdejší společnosti a za druhé byly ve stylu, který bychom dnes nazvali unisex, protože se nedalo poznat, zda je v nich muž nebo žena.

Po příjezdu na frontu Semiramis prozkoumala situaci a zjistila, že král Ninos vždy útočí na slabší stranu opevnění, což sice odpovídalo taktickým zásadám, ale Semiramis jako žena nebyla zatížena odbornými znalostmi válečníků. Vybrala si dobrovolníky a zaútočila na silnější stranu opevnění, kde bylo jen málo obránců. Využila momentu překvapení, lehce je přemohla a donutila město ke kapitulaci. Král obdivoval její udatnost. Nejdříve ji hojně obdaroval, pak se do ní pro její krásu zamiloval a přemlouval jejího manžela, aby mu ji dobrovolně odstoupil a výměnou za ni mu nabízel svou dceru Sosanu. Když se však Onnés tvářil neochotně, pohrozil mu král Ninos, že mu dá vypíchnout oči, protože je slepý k rozkazům svého pána. Onnés, sžíraný strachem z hrozeb a láskou k manželce, se z toho zbláznil a oběsil se. To byla cesta, kterou se Semiramis dostala ke královské hodnosti. Ninos jmenoval v Baktrii loutkovou vládu, zabezpečil své hranice a vrátil se do Ninive, kde mu Semiramis porodila syna Ninia.

Po králově smrti převzala moc sama a nikdy se již neprovdala, ač se o ni ucházelo mnoho princů z Ninive. Rozhodla se převýšit slávu svého manžela a založila na Eufratu nové město Babylón, postavila kolem něj hradby a přes řeku most - to vše za jediný rok. Potom v okolí vysušila močály a ve městě postavila velkých chrám s věží, kde Chaldejci konali pozorování hvězd. Dala zhotovit Mardukovu sochu, postavila mnoho jiných chrámů a měst, a pak se vydala do války proti Médii. Odtud se pak vypravila do Persie, potom do Egypta, Libye a Etiopie a všude slavně zvítězila. Pouze v Indii se jí nedařilo, ztratila tři čtvrtiny armády a po zranění ramene, které jí způsobil šíp, se vrátila do Babylónu, kde se objevila nebeská znamení, že ve válce nemá pokračovat. Dále již vládla v míru. Když její syn usoudil, že Semiramis již vládne dost dlouho, pokusil se ji za pomoci jednoho eunucha připravit o život. Semiramis byla dosti moudrá na to, aby pochopila, že největší umění velkého herce je včas odejít ze scény a odevzdala vládu synovi. Pak vyšla na balkón, změnila se v holubici a odletěla rovnou do nesmrtelnosti.

Zachovala se i realističtější verze Semiramidina životopisu. Podle řeckého spisovatele Athénaia z Naukratidy byla původně "bezvýznamnou dvorní dámou u kteréhosi asyrského krále", ale přitom "velkou krasavicí, která svým půvabem získala královu lásku". Když se s ní oženil, "přemluvila ho, aby jí na pět dní přenechal vládu. Jakmile se chopila žezla a oděla se do královského roucha, uspořádala velkou hostinu, na které získala vojevůdce a všechny hodnostáře pro své úmysly; den poté se už dala lidem a urozenými muži oslavovat jako královna a svého manžela uvrhla do vězení. Tak se dostala odvážná a podnikavá žena na trůn a udržela se na něm do vysokého věku, přičemž dokázala mnohé velké činy".

Semiramis byla historickou osobou a její jméno známe ze seznamů asyrsko-babylónských králů ve formě Šammuramat. Kromě ní se zachovaly zmínky o několika dalších Semiramidách. O jedné z nich Hérodotos píše, že žila o pět lidských věků dřív než druhá babylónská královna Nitókris, tj. v polovině 8. století př. n. l. Jiní dějepisci nazývají Semiramidou Atossu, dceru a spoluvládkyni krále Belocha z konce 8. století př. n. l., další pak Nitókris, manželku krále Nabukadnesara II.

Semiramis je řecké jméno asyrské královny Šammuramat, původem z Babylónie, manželky krále Šamšiadada V. Po jeho smrti vládla za nezletilého syna (809 - 806 př. n. l.), potom spolu s ním. Podle jedné verze dala visuté zahrady v Babylóně, patrně střechovité konstrukce s umělým zavlažováním, sama postavit; podle jiné je dal zbudovat její manžel, protože se jí stýskalo po horách jejího dětství. Zdá se však, že dílo je pozdějšího původu, ze šestého století př. n. l., z doby vlády Nabukadnesara II.

Muž, který je vykopal, se jmenoval Robert Koldewey (1855 - 1925). Narodil se v Blankenburku, studoval architekturu, archeologii a dějiny umění v Berlíně, Mnichově a ve Vídni, pak obeplul a prozkoumal Řecko, zkusil archeologické štěstí na ostrově Lesbos, v sicilském Selínúntu a v Sýrii. Byl by se rád věnoval archeologii, ale protože musel z něčeho žít, přijal místo učitele na průmyslové škole a přednášel tam - kanalizaci. Z tohoto zaměstnání a z přípravy knihy o dějinách kanalizace ho vytrhla nabídka ředitele berlínských muzeí, aby zabořil rýč do trosek Babylónu. Přijal a 1. března 1899 začal v městě kopat. Kopal devatenáct let a vynesl Babylón z mlhy biblických legend do světa skutečnosti.

Jednoho dne pod pětimetrovým nánosem hlíny a suti na pahorku Kasru, který v sobě skrýval trosky "Jižní pevnosti" s královským palácem, objevil Koldewey klenby - první klenby, které se do té doby v Mezopotámii objevily. Sloupy, které klenby podpíraly, byly z kamene, což byla další zvláštnost, neboť kámen byl v mezopotámské architektuře vzácností - stavělo se z pálené hlíny. Do třetice našel stopy po hluboké zděné studni s jakousi trojitou spirálovitou šachtou. Štěstím bylo, že se Koldewey zabýval i dějinami kanalizace, jinak kdo ví, zda by se na účel stavby přišlo. A tento architekt, básník, archeolog a historik kanalizace (kombinace, která se snad vyskytla jen u jednoho člověka na světě), muž, kterého pověřila berlínská muzea vykopávkami, přišel na myšlenku, že by se snad mohlo jednat o legendární visuté Semiramidiny zahrady.

Takto zahrady popisuje Strabón, řecký historik a zeměpisec (64 nebo 63 - cca 21 př. n. l.): "A tak se tato hradba, stejně jako visutá zahrada, počítá mezi sedm divů světa. Zahrada tvoří čtverec a každá jeho strana měří čtyři plenthra", tj. asi 120 metrů. "Drží se na klenbách spočívajících na podstavcích z kvádrů, postavených na sebe jako kostky. Podstavce jsou naplněny hlínou, takže v nich mohou růst i největší stromy. Zhotoveny jsou z pálených cihel spojených asfaltem, asfaltem jsou zality i oblouky a pilíře z kamenných kvádrů. Nejvyšší plošina má stupňovité terasy a na těchto terasách jsou spirálová čerpadla, jimiž určení dělníci neustále čerpají vodu z Eufratu. Tato řeka teče totiž středem města v šíři jednoho stadia a zahrada je vedle řeky."

Ale celá krása Babylónu, všechny jeho divy se proměnily v trosky. Neučinil tak žádný dobyvatel, město zemřelo přirozenou smrtí, před níž jej neochránily ani impozantní hradby, pro tehdejší techniku prakticky nedobytné. Za Alexandra Velikého byl Babylón ještě půlmiliónovým městem, za Seleukovců v něm bydleli potomci "vládců čtyř stran světa", za Parthů potomci jejich služebníků, za Sasánovců ubozí rolníci a pastevci a za bagdádských kalifů tu přespávali jen kočovní beduíni. Po příchodu Turků se Babylón změnil v trosky, jejichž zbytky se používaly jako sklad volně dostupného stavebního materiálu až do moderní doby.

I když jiné stavby překonávaly visuté zahrady velikostí a nákladností, visuté zahrady nad nimi vynikaly originalitou, jedinečností, technikou, odvážností stavby a důmyslností čerpacího zařízení a v neposlední řadě také krásou. Irácká Památková správa dala roku 1964 Semiramidiny visuté zahrady v Babylónu rekonstruovat, po postavení základů však práce pro nákladnost přerušila.


Feidov Zeus v Olympii

18. března 2007 v 7:05 | hyena555 |  Divy sveta

Feidiův Zeus v Olympii

Socha Dia v chrámu v Olympii je považována za naprostý vrchol lidské schopnosti tvarovat kámen a kov. Socha Dia stála v Diově chrámu zhruba uprostřed posvátného okrsku Olympie. Stal se tak vlastně náboženským centrem celých olympijských her, které se konaly k poctě nejvyššího z bohů. Chrám sám o sobě byl velkolepý, ale skrýval v sobě mnohem větší poklad - div světa. Není divu, že jistý antický autor zanechal tuto větu: "Bylo by neštěstím zemřít a nevědět, jak vypadá Feidiův Zeus."

Diův chrám dodnes stojí, byť jeho více než dva metry široké sloupy už neunesou vlastní váhu. Zbytky chrámu jsou největším rumištěm na olympijské půdě. Proto musíme při popisu vycházet spíše z antických zpráv, byť třeba fragmentů výzdoby se zachovalo relativně mnoho. Chrám vznikl v letech 468 - 456 před n.l. Architekt Libón z Élidy jej umístil na vyvýšeninu v posvátném okrsku, takže se zdál poněkud vyšší než ve skutečnosti. Jeho dórské sloupy - šest na průčelích a deset na stranách - sahaly do výšky 10,5 metru, tedy stejně vysoko jako u Parthénonu. Ten vypadá mnohem lehčeji, neboť sloupy u Diova chrámu byly téměř dvakrát širší.

Přejděme k výzdobě štítů chrámu. Na západní straně zobrazili tvůrci boj Kentaurů s Lapithy. S tímto výjevem plným vzruchu, pohybu a dramatičnosti kontrastuje nehybné napětí sálající z východního štítu, kde je vyobrazena příprava souboje mezi Oinomaem a Pelopem. Na každém štítu se objevovalo po 21 postavách. Nad východním štítem, který stál nad vchodem se vznášela pozlacená socha Niké. Dvanáct metop pak zobrazovalo dvanáct hrdinských prací Hérakla. Je poněkud paradoxní, že mistry, kteří toto dílo vytvořili, neznáme. Pausaniás sice jména zaznamenal, ale nemáme kontrolu. Podle něj byl západní štít dílem Alkamenovým, východní Paióniovým.

Vnitřek chrámu byl rozdělen na tři oddíly stejně jako u naprosté většiny všech řeckých chrámů. Ve střední celle stál na dlažbě z červeného vápence obložené bílým mramorem černý vápencový kvádr - podstavec pro sochu Dia Olympského.

K tvorbě sochy si Éliďané pozvali Feidia. O něm si budete moci přečíst v sekci osobnosti. Jeho sochy se bez vyjímky ztratily a známe je jen z popisů a kopií, ale patřil k nejlepším umělcům, kteří kdy žili. O Zeus se pak stal jeho největším dílem. Feidiás dokončil toto dílo asi v roce 433 před n.l. a brzy ji přicházely shlédnout tisíce poutníků.

První věcí, která bezpochyby upoutala návštěvníka, byla kolosálnost sochy. Kallimachos uvádí, že socha měřila 37,5 stopy, trůn samotný pak 30 stop a podstavec 3 stopy - byla tedy vysoká asi 12,5 metru. Jiní autoři tyto rozměry potvrzují, další o něco málo snižují, ale i tak je nejmenší odhad výšky 9 metrů. Na tak kolosální sochu byl samotný chrám moc malý, o čemž referuje pro změnu Strabón.

Materiály použité pro tvorbu sochy byly těmi nejdražšími. Diovo roucho a vlasy byly ze zlata, nepokryté části těla vládce bohů ze slonoviny, trůn z cedrového dřeva vykládaného ebenem a znovu slonovinou. Jádro sochy bylo pochopitelně dřevěné, ale to zůstalo návštěvníkům utajeno v lesku krásy sochy.

Samotnou sochu považovali Řekové za dokonalý obraz Dia, ale také za pomník velikosti Hellady. Zeus seděl na trůně s vysokým opěradlem, z jeho tváře vyzařoval důstojný klid a vznešenost svrchovaného vládce nad bohy i lidmi, ve vlasech měl umístěn věnec olympijského vítěze. Přes levé rameno měl přehozen zlatý plášť posázený palmovými a liliovými lístečky, v pravé ruce držel sochu bohyně vítězství Niké, levou se opíral o vysokou berlu hellanodiků vykládanou drahokamy, na jejímž konci seděl posvátný orel. Výzdoba trůnu oslavovala především samotného Dia - postranní opěradla zdobily dvě sfingy, tři Charitky (bohyně půvabu a krásy) a tři Hóry - bohyně ročních období. Nohy trůnu nesly na ramenou čtyři další sochy Niké. Kromě těchto výjevů bychom našli i témata velebící Řecko - scény boje mezi Kentaury a Lapithy a hrdinské činy Hérakla a Thésea. Podnožka trůnu pak byla zdobena výjevy z bojů s Amazonkami. A konečně oslavovala výzdoba olympijské hry - osm závodníků symbolizovalo osm tehdejších disciplín her.

Feidiás na soše nepracoval sám, měl prý množství vysoce kvalifikovaných pomocníků, z nichž známe třeba Kolótea - sochaře a cizeléra a Panaina - autora malířské výzdoby chrámu, ale jejich jména vybledla v záři Feidiova jména a pro budoucí generace zůstal Zeus v Olympii dílem jediného člověka.

Osud sochy byl podobný jako u jiným divů světa, byť stála dlouho. Náboženské edikty Theodosiů znamenaly konec Olympie jako svatyně. Drahocenná socha pak byla převezena asi roku 394 do Konstantinopole, kde ji zničil oheň, snad roku 475. Socha zmizela. Navždy a beze stopy.


Rhodosky kolos

18. března 2007 v 7:03 | hyena555 |  Divy sveta

Rhodský kolos

"Ostrov Rhodos leží v širém moři. Kdysi, když byl ještě ponořen na dně, vynesl ho Hélios na světlo a vyžádal si od bohů jeho vlastnictví. Tu stojí Kolos, vysoký sedmdesát loket, vytvořený k podobě boha Hélia." Takto začal svůj popis ostrova Rhodos Filón. Obří socha boha slunce se stala nejvýraznějším znakem a symbolem tohoto ostrova a pro svoji velikost a krásu také šestým ze sedmi divů světa.
Řekněme si něco málo o historii tohoto ostrova. O jeho původních obyvatelích nevíme prakticky nic, snad to ale byli krétští kolonisté, kteří přišli snad na přelomu třetího a druhého tisíciletí před n.l. Za dórského vpádu o skoro tisíciletí později uprchly na Rhodos některé thesalské kmeny a s nimi Dórové z Argu, jejichž vůdcem měl být polomytický Althaimenés. Tito muži založili slavná města Iálýsos, Kameiros později vytvořila s Knidem, Kóem a Halikarnássem spolek šesti měst (hexapolis).

V těchto rhodských městech vládli původně dědiční panovníci, později oligarchové. Ostrov proslul hlavně výrobou kovů, obchodem a "vývozem" žoldnéřů (jedním z nich byl i soupeř Alexandra Velikého Memnón). Roku 408 před n.l. se rhodská města spojila a založila na severu ostrova nové město, které dostalo jméno celého ostrova - Rhodos.

Rhodos (mluvím teď o celém ostrově) si zhruba v této době začal budovat postavení dnešního Švýcarska nebo Švédska - neutrální země bez mocenských zájmů ve válkách, avšak s vyvinutým obchodem. Rhoďané zůstali neutrální i za tažení Alexandra Velikého, byť mu poslali pomocné loďstvo pro obléhání Halikarnássu. Dvě století se pak ostrov udržel jako samostatný stát a tuto dobu také označujeme jako věk největšího rozvoje Rhodu.

Rhodos se stal centrem obchodu ve Středomoří, zvláště po pádu Tyru. Roční obrat jeho přístavu činil 8500 talent, tedy asi čtyřikrát více než měl athénský Piraeus. Stalo se z něj také finanční centrum, neboť klidný ostrov poskytoval penězům bezpečný útulek ve světě převratů a kolosálních změn. Rhoďané si toho byli vědomi a prosluli solidností a vstřícností.
Na začátku druhého století před n.l. se o spojenectví mocného ostrova ucházel Řím, který mu také za mnoho děkoval. S expanzí Říma je ovšem spojen také pád moci Rhodu. Po pádu Makedonie roku 167 před n.l. přinutili Římané Rhodos, který projevoval poraženému Perseovi značné sympatie, uzavřít nerovnou smlouvu, která degradovala Rhodos na satelit Říma. V obchodní sféře poškodili dobyvatelé Rhodos ještě více, když otevřeli nový svobodný přístav na Délu, který začali upřednostňovat. Úplný pád ostrova přišel za občanské války po Caesarově smrti. Cassius tehdy ještě před svým pádem Rhodos vyplenil a prakticky jej úplně zdevastoval. Další dějiny Rhodu jsou pak dějinami řadové správní jednotky římského impéria.

Rhodos byl významným centrem umění. Malíř Prótogenés, stavitel obnoveného Artemidina chrámu v Efesu Deinokratés nebo tvůrci světoznámého sousoší Láokoónta, sochaři Agesandrus, Polydorus a Athenodorus dokazují, že umění na ostrově dosahovalo vysokých kvalit, i když právě o rhodských sochách se říkalo, že se neměří na krásu, ale na stopy (gigantické sochy byly totiž doménou právě Rhoďanů). K tomu se dá položit celá řada protidůkazů - třeba pozdní Farneský býk nebo Afrodíta z Rhodu, nádherné klasické sochy plné života a v normálních rozměrech.

K minisoupisu slavných sochařů je ale třeba dodat ještě jedno jméno. Konečně se tak dostáváme s samotnému Kolosu a jeho tvůrci, kterým byl Charés z Lindu. Nevíme o něm skoro nic - studoval prý u slavného sochaře Alexandra Velikého Lýsippa a žil na přelomu čtvrtého a třetího století před n.l. Charés se u svého mistra mohl naučit také umění stavět gigantické sochy, a tak se nemůžeme divit, že ho rhodská vláda požádala, aby stvořil sochu Hélia v takových rozměrech, "aby převyšovala všechny ostatní". A tak se dal do díla...

Největším problémem při luštění podrobností o Kolosu je oddělení zrna od plev. Nejméně 25 antických autorů o něm zachovalo nějakou zprávu, jenže ani jeden ho s největší pravděpodobností neviděl stát, a tak mohly až do nedávné doby přežít nejdivočejší výmysly o podobě sochy. My jsme snad o něco chytřejší a budeme vycházet převážně z líčení Filóna, který se jindy jeví jako spolehlivý svědek.

Podle něj měl Kolos podobu volně stojící mužské postavy zapuštěné v podstavci z běloskvoucího mramoru. Ve vzpažené ruce nesl pochodeň, která se údajně dala zapálit a mohla tak sloužit jako denní i noční maják. Hélios se tyčil do výšky snad 37 metrů, čímž dvacetkrát převyšoval člověka. Za místo, kde Kolos stál, označil autor konec dnešního Svatomikulášského mola. To je zhruba vše, co o podobě Kolosu tušíme a ani tímto si nejsme zcela jisti. Například Kolos mohl stát klidně jinde a nemusel nést pochodeň, ale žehnat "svému" městu...

Jak sochu Charés postavil? To víme poměrně přesně. Nejdříve odlil Kolosu nohy, poté postupoval výš a výš. Během odlévání dalších částí obkružoval sochu nesmírným množstvím země a písku, které ukrývalo vznikající sochu a materiál používal na stavbu transportních ramp. Ty musel stavět důmyslně, neboť k lití do forem docházelo až nahoře a nosiči museli na tato místa dopravit rozžhavený kov. Uvážíme-li, že teplota tání bronzu je 900°C, mědi 1083°C a železa i přes 1200°C, uvědomíme si, že stavba Kolosu nemohla být maličkostí. Však také trvala 12 let. Nevíme přesně, kterého roku Kolos Charés sochu dostavěl, ale roku 291 před n.l. už určitě stála a stala se ozdobou Rhodu...

Bohatý Rhodos sice mohl určitě stavbu Kolosu zasponzorovat z vlastních zdrojů, ale použil k tomu jinou metodu. Obyvatelé ostrova totiž prodali zbraně a obléhací stroje, které na ostrově musel zanechat jeden z diadochů, makedonský král Démétrios Poliorkétés roku 304 před n.l. po neúspěšném boji. Je zajímavé, že návrh na stavu Kolosu se na ostrově nesetkal s úplným souhlasem, mnozí soudili, že taková veliká stavba boha slunce v jeho hrdosti urazí a následkem bude pád sochy i Rhodu.

Kolos skutečně brzy padl, i když se ho stavitelé snažili zabezpečit proti zřícení všemi dostupnými prostředky. Vykonavatelem rozsudku smrti nad sochou bylo těžké zemětřesení. O tom je známo to, že proběhlo jedné říjnové noci roku 223, 225 nebo 227 před n.l. Z toho se můžeme pokusit rekonstruovat i ostatní data týkající se Kolosu. Charés na něm začal pracovat asi roku 303 před n.l. a práci dokončil do roku 291 před n.l. Kolos pak stál 66 let do roku 225 před n.l. (všechna data berme s drobným otazníkem).

Jaké jsou dalšího osudy padlého Kolosu? Nejbližší zprávu o něm máme až od Strabóna, který Rhodos navštívil na přelomu letopočtu. Napsal: "Nyní leží na zemi, shozený zemětřesením, zlomený v kolenou. Rhoďané ho pro nějakou věštbu znovu nepostavili." Objevují se názory, že Kolos mohl snadno spadnout s dvacetimetrového mola, na kterém stál, ale nemáme důvod nevěřit očitému svědkovi Strabónova formátu. Další "novinku" o Kolosu nám přinesl až rok 653. Tehdy padl Rhodos do arabských rukou a kalifa Mu´avija zbytky Kolosu prodal údajně nějakému židovi z Edessy. Nejspíš na přetavení na výchozí suroviny... Roku 1330 už po Kolosu určitě nebylo ani stopy.

Takový byl tedy osud nejlepší antické kolosální sochy, tolik podobné newyorské Soše Svobody...