Duben 2007

Napoleon Bonaparte

24. dubna 2007 v 17:43 | hyena555 |  Známi ludia
Napoleon Bonaparte
Napoleon Bonaparte se narodil v roce 1769 v Ajacciu ležícím na ostrově Korsika ve Středozemním moři. Pocházel z drobné šlechtické rodiny. Vzdělání získal ve francouzské vojenské škole a v roce 1785 nastoupil službu ve francouzské armádě. Plány mu však změnila francouzská revoluce roku 1789, která vedla v válce s Evropou, k pádu monarchie a způsobila, že mnoho šlechtických důstojníků muselo emigrovat. Za této situace potřebovala revoluční armáda muže, kteří by naplnili prázdná místa, takže povýšení bylo rychlejší než v klidnějších dobách. V prosinci roku 1793 vyprostil Napoleon obležený Toulon z anglického sevření a ve věku pouhých dvaceti čtyř let získal hodnost brigádního generála. Byl také jmenován do čela francouzské armády bojující s Rakušany v Itálii.

Napoleonovo první tažení do Itálie (1796-1797) jeho současníky ohromilo. Dokonale využil revoluční armády, která cestovala nalehko a při pochodu bydlela prostě. Mladý generál se pohyboval velmi rychle, předčil svojí taktikou protivníky a na důležitých místech udeřil silou. Přestože měli Rakušané početní převahu Napoleon je opakovaně porážel, až je donutil k uzavření míru.

Osvobozená území Itálie se stala samostatnými republikami, ale ve skutečnosti s nimi Francie zacházela jako se svými satelity. Známé italské obrazy byly ukradeny a v bednách odesílány do Paříže.

Napoleon se vrátil do Francie jako známý hrdina. Nicméně direktorium (tehdejší francouzská vláda) v něm vidělo potencionální hrozbu a toužilo se ho zbavit. Díky tomu získal Napoleon snadno povolení k výpravě do Egypta. Krátce poté co přistál v červenci 1798 v Egyptě, bylo jeho loďstvo poraženo britskými vojsky pod velením admirála Horatia Nelsona u Abúkíru v bitvě o Nil. Ačkoli získali Francouzi vítězství nad Egypťany i Turky, propuknuti morové epidemie zabránilo v dalším postupu.

Když se Napoleon dozvěděl, že francií zmítá politická krize, nechal armádu v Egyptě a poněkud riskantně se vrátil přes Středozemní moře zpět. Po svém návratu do Francie zjistil, že direktorium už není oblíbené a že se ocitá ve vážných problémech. Rychle využil své výhody a 18. Brumaria (9. Listopadu) 1799 přebral moc. Byla sepsána nová ústava a plebiscitem (lidovým referendem) byla odsouhlasena. Tak začal nový politický systém -konzulát- ve kterém vládě předsedali tři konzulové.
Ve skutečnosti to však vyl pouze první konzul, sám Napoleon Bonaparte, zvláště poté, co upevnil francouzské pozice v Itálii vítězstvím u Marenga v roce 1800.

Další francouzské úspěchy přiměli Rakušany uznat francouzské obsazené levého břehu Rýna a satelitních republik v Nizozemsku, Švýcarsku a Itálii.

Napoleon se stal diktátorem Francie a výrazně přeměnil důležité státní instituce. Mnohé z jeho změn přetrvaly do dvacátého století. Vytvořil například centrální vládu, účinnou státní správu, založil Národní banku za


účelem zastavení inflace. Zavedl reformu daňového systému, v občanském zákoníku kodifikoval občanská práva a zavedl nový systém vzdělávání. Všechno to bylo velice imponující, ale více tady hrála roli autorita než svoboda, což znamenalo ústup od zásad revoluce. Například ženy byly opět nevolnicemi svých manželů a otců.

Dalším návratem k tradičním hodnotám byl tak zvaný konkordát (dohoda) z roku 1801 mezi Francií a katolickou církví, který tak zakončil dlouhodobý spor. Francie byla prohlášena za katolickou zemi a Napoleon si také zajistil, aby církev byla existenčně závislá na státu a tudíž pod jeho kontrolou. Tato opatření způsobila, že měl Napoleon mnoho odpůrců, kteří ho kritizovali za to, že zradil revoluci. Pravda je taková, že upevnil některé revoluční výdobytky například právo na majetek, rovnost před zákonem, všem stejné příležitosti, ale současně přestal spojovat revoluci se zásadou svobody.

V roce 1802 Napoleonova obliba ještě vzrostla, protože uzavřel amineský mír s Británií. Nicméně ani jedna z podepsaných stran nedůvěřovala té druhé a v následujících letech opět vypuklo nepřátelství. Mezitím se v roce 1804 korunoval sám na císaře Francie a vytvořil novou dědičnou aristokracii, kterou vybíral zejména mezi svými maršály a ministry. Nový plebiscit, který byl naprosto úspěšný, udržel iluze, že ve Francii je stále ještě jakási všeobecná svoboda na rozdíl od zbytku Evropy, kde Napoleon brzy dosadil členy své rodiny na trůny uvolněné vyhnanými dynastiemi nebo na trůny nově vytvořených států.

V jednom ze svých nejskvělejších tažení přetaktizoval rakouského generála Macka u Ulmu a donutil ho ke kapitulaci. Potom si Napoleon připsal slavnou drtivou porážku spojené rakousko-ruské armády u Slavkova. Rusové se rychle stáhli, zatímco Rakušané uzavřeli mír. Jedinou událostí, která snížila Napoleonův triumf, bylo Nelsonovo vítězství nad francouzskými a švédskými flotilami u Trafalgaru. Tímto vítězstvím získala Británie nadvládu nad mořem. Což Francii na nejbližší období znemožnilo přejít La Manche a na Británii zaútočit. Napoleonova hvězda neustále stoupala. Když Prusku konečně, i když poněkud pozdě, pozvedlo zbraně, jeho vojáci, kdysi tak slavní, byli postupně poraženi v bitvě u Jeny a Aurestadtu v roce 1806. Mírové podmínky byly kruté.
Bylo mezi nimi obnovení polského státu, velkovévodství varšavského, čímž přišlo Prusko o svoji část, kterou získalo při rozpadu Polska v devadesátých letech osmnáctého století.

Krvavý a krutý střet v Eylau ukázal, že Napoleon není nepřemožitelný, jenže ruská armáda byla pro změnu jasně poražena u Freidlandu v roce 1807. A když se Napoleon a car Alexandr setkali u Tylže, ruský vladař nejenže přistoupil na mír, ale udělal nečekaný obrat a stal se francouzským spojencem.


Navenek byl císař Napoleon Bonaparte na vrcholu své moci a slávy a Rakousko utrpělo zase jednu zdrcující porážku v bitvě u Wagramu v roce 1809. Konečně se zdálo, že se smíří s tím, že se nevyhnutelně stane spojencem Francie. Napoleon aby toto spojenectví zpečetil, tak se rozvedl s Josefínou a oženil se s rakouskou princeznou. Ta mu dala taky dědice, kterého tak nezbytně potřeboval. Nicméně tou dobou se v Evropě objevovaly příznaky nespokojenosti. Tato nespokojenost by se však bývala nikdy neproměnila v úspěšný odpor, protože francouzská armáda udržovala svoje výsadné postavení a nadřazenost.

Obrat nastal, když mezi Napoleon a arem Alexandrem došlo ke sporu. V roce 1812 vtrhnul Napoleon do Ruska s úmyslem srazit cara na kolena. Po krvavé a velké bitvě u Borodina přijali Rusové účinnou taktikou vedoucí k vítězství. Místo, aby bojovali, začali ustupovat, čímž lákali okupanty stále dál do mrazivého vnitrozemí. Dokonce i když už Napoleon vstoupil do Moskvy, car stále ještě odmítal bojovat. Velká armáda sužována zimou a hladem se začala rozpadat a vojenské tažení se změnilo v katastrofu.

Po tomto vojenském tažení se francouzské císařství zhroutilo neuvěřitelně rychle. Británie finančně podpořila novou protifrancouzskou koalici, kam patřilo ještě Rusko, Rakousko, Švédko.Ačkoli Napoleon byl stále ještě více než jen nezapomenutelný voják, všechno se proti němu spiklo. Po bitvě u Lipska byla Francie definitivně ztracena (1813). V Holandsku začalo povstání, Britové dokončili osvobození Španělska a začátkem roku 1814 spojené armády napadli Francii. V dubnu byly už obsazeny Paříž a Napoleon byl donucen k abdikaci. Zůstal sice císařem - ale pouze na maličkém ostrůvku Elba ve Středozemním moři.

Když Napoleon odstoupil vrátil se na trůn král z rodu Bourbonů, jenže si nezískal oblibu a vztahy mezi dřívějšími vítěznými spojenci se zhoršili.

Napoleon vsadil na tyto dvě skutečnosti, uprchl z Elby a prvního března
1815 přistál ve Francii s hrstkou svých mužů. Jeho cesta do Paříže byla triumfálním úspěchem a znovu převzal moc bez jediného výstřelu. Evropa však stála pevně proti němu a jeho druhá (stodenní) vláda skončila na poli u Waterloo, kde se Francouzům nepodařilo porazit spojené anglicko-holandská vojska, kterým velel vévoda z Wellingtonu. Francouzi byli zahnáni na útěk.

Napoleon se opět vzdal moci, ale tentokrát byl vypovězen na mnohem vzdálenější ostrov Svaté Heleny v jižním Atlantiku. Tam zůstal až do své smrti v roce 1821.

Přestože ho vítězové nenáviděli, mnohé z toho co Napoleon udělal, se ukázalo nemožným zničit, odčinit. Také jeho pověst zůstávala stále živá a umožnila pozdějšímu Bonapartovi vytvořit druhé, byť méně impozantní císařství.

Svätý grál

24. dubna 2007 v 17:42 | hyena555 |  Ostatné zaujímavosti

Svätý grál

Nesmrtelná báseň a hymnus Williama Blakea vypráví, jak Ježíš ještě jako chlapec navštívil Británii se svým strýcem, sv. Josefem z Arimatie, který obchodoval s cínem.
Existují také příběhy, jak po Ježíšově smrti přicestoval sv. Josef do Británie znovu a nalezl malý kostel v Glastonbury, v dnešním somersetském hrabství. Kostel roku 1184 zničil požár, na jeho místě vzniklo opatství, které nechal král Jiří 8. roku 1539 zbořit, ale jeho trosky stojí dodnes. Mytologiská sláva Glastonbury se ovšem zakládá na více legendách, neboť někteří historikové se domnívají, že právě zde se nacházel Avalon, kde ošetřovali krále Artuše, smrtelně raněného v jeho poslední bitvě. Jak uvidíme dále, Glastonbury je ve skutečnosti střediskem, v němž se složitě proplétají artušovské a křesťanské romantické příběhy. Legenda praví, že když svatý Josef dlel v Glastonbury, jeho poutnická hůl zakořenila v zemi a vyrostla v obrovský stromový keř. Ve zdejší kostelní studni prý sv. Josef také ukryl Svatý grál - kalich, z něhož pil Ježíš při poslední večeři a do něhož byla během ukřižování zachycena jeho krev. Na jedno místo až mnoho bájí, ale opírá se některá z nich o fakta? U Glastonbury skutečně stál stromový keř, jenže puritánský Olivier Cromwell ho zavrhl jako modlářský symbol a nařídil ho porazit. Roku 1985 zasadil na témže místě nový keř, na pozemku opatství rostou ještě další exempláře. Zajímavé je, že tento druh, Crataegus oxyacantha praecox, není zdejšího původu, nýbrž pochází ze Svaté země - že by potvrzení legendy o cestě sv. Josefa do Británie? Historie svatého grálu je daleko složitější, zmatenější a rozporuplnější. Mnozí současní dějepisci soudí, že jeho spojitost s křesťanstvím, dnes tolik známá, je ve skutečnosti poměrně nedávnou koncepcí a že kořeny Svatého grálu sahají do mnohem starší doby, než je éra křesťanství - až do odlehlé říše keltské mythologie. V keltských bájích grál splývá s velkým kouzelným kotlem boha Brana, který dokázal křísit mrtvé: tělo vhodit do kotle. a v něm ho znovu oživil. Noel Currer-Briggs v knize Shround and the Grail přichází s domněnkou, že grály byly dva a od těch dob jsou zaměňovány. Jedním z nich je kalich, obecně považovaný za Svatý grál. Ale podle názoru Currera-Briggse je správným grálem druhý předmět - relikviář, který má tvar mísy a v němž byl uložen lněný rubáš, jímž bylo ovinuto Kristovo tělo poté, co byl sňat z kříže, tedy tzv. Turínské plátno. Nikde se nenajde tolik rozporů jako ve spoustě artušovských legend o hledání grálu, o němž se věřilo, že je zdrojem úžasné uzdravující síly. V nejznámějším z nich, v Le Morte Darthur sira Thomase Marolyho (1485), je společné hledání úspěšně dovršeno: rytíři Galahad (v jiných pramenech Gawain), Percevar a Bors, kteří dojdou na hrad Svatého grálu, obklopený neúrodnou pustinou, zjistí, že posvátný kalich opatruje chorý, nepohyblivý strážce, Král rybář. Hledaný kalich mohl získat jen ten, kdo položil správnou otázku, jež se týkala grálu, pak se mohl Král rybář zdravit a země se znovu zazelenala. Otázku úspěšně vyslovil Galahad. Trio rytířů pak přepravilo grál lodí do Sarrasu, posvátného města na Východě, kde byl Galahad korunován králem, Perceval se vrátil na hrad Svatého grálu a Bors na Camelot. Další osud grálu však zůstává nejasný, zamlžila ho různá tvrzení o spiknutích, zásazích řádu templářů, sekty Catharů a podobně. Velmi odlišnou historii obsahuje nejnovější dílo Dr. Grahama Phillipse The Search For the Grail. Phillips dospěl k názoru, že Svatý grál vyzvedli roku 327 po Kr. z Kristovy hrobky učenci vyslaní římskou císařovnou Helenou a přinesli ho do Říma. Roku 410, když Řím napadli Barbaři, byl grál tajně vyvezen do Británie , kde se ještě držela římská vláda, a pro bezpečnost uložen v městì Viroconium v dnešním shropshirském hrabství. Zde jej vzal pod ochranu místní panovník , o němž Phillips soudí, že nebyl nikdo jiný, než král Artuš, a nerušeně zůstal na místě po několik staletí až do vpádu Normanů, kdy se Artušova země - včetně grálu - ocitla v rukou francouzského šlechtice Payna Peverila. Od té doby se grál dědil v Peverilově rodu z generace na generaci. Roku 1850 se poslední přímý potomek, Frances Vernonová, provdala za historika Thomase Wrighta, ale jejich jediné dítě, syn zemřel ještě velmi mladý. Co se s legendárním předmětem stalo nyní? Manželé se rozhodli své drahocenné dědictví ukrýt. Wright však měl obavy, že by se grál mohl ztratit navždy, a tak po sobě zanechal zakódované sdělení, kde je kalich uložen. K tajnému místu - umělé jeskyni v Hawkstoneském parku - vedly zašifrované stopy, připojené k básni o grálu, kterou napsal v 17. století jeden z předků jeho manželky. Po smrti Thomase Wrighta se jeho manželka znovu provdala a jeden z jejích vnuků, Walter Langham, se roku 1920 dověděl o spojení jeho rodiny s grálem. Rozluštil Wrihglův klíč k hledanému místu a s námahou prolezl labyrintem tunelů a chodeb pod White Cliffem, zřícenou kaplí v Hawkstonském parku. A tam, v úkrytu pod kamenným pulpitem ve tvaru orla, objevil 5 centimetrů vysoký pohár vytesaný ze zeleného onyxu, velmi zašlý. Jednalo se skutečně o Svatý grál? Odborníci jsou v současné době na rozpacích, protože pohár je vyroben z onyxu, jehož stáří nelze určit uhlíkovou metodou. Ale ponecháme-li stranou ověření jeho původu, proč se o nálezu nepsalo již dříve? Když ho Langham našel, pohár zůstal ve vlastnictví jeho rodiny, ale když přešel do rukou Langhamovy pravnučky Victorie Palmerové, žijící v Rugby v hrabství Warwickshire, ukázalo se, že jeho současná majitelka naprosto netušila, jak významný a proslulý předmět možná vlastní. Graham Phillips ji roku 1995 kontaktoval, aby jí sdělil, že se může jednat o Svatý grál, a Palmerová jej pak uložila do bezpečí bankovního trezoru - do té doby však pohár ležel v bedně s harampádím v podkrovní mansardě! Jak neromantický konec nálezu, který je možná nejslavnější a nejinspirativnější náboženskou relikvií na světě!

Merlinov hrob

24. dubna 2007 v 17:40 | hyena555 |  Ostatné zaujímavosti

Merlinův hrob

Ve střední Bretani, v lesním komplexu Foret de Paimpont, najde i cizí návštěvník snadno oplocené prostranství, v jehož středu kolem několika mladých kmínků jsou dva větší a několik drobných kamenů. Kameny samotné nemají žádnou energii, označují jen místo, kde je podle místní pověsti pohřbena jedna z nejznámějších postav z období, kdy na britských ostrovech končil druidismus a počínalo křesťanství. Jde o legendárního Merlina, který měl na sklonku života opustit Anglii a uchýlit se se svou družkou Viviane sem, do Bretaně.
O tom, že zdejší lidé berou tuto pověst velmi vážně, svědčí množství listů papíru, zanechaných na stromě i kamenech. Jsou na nich uvedena přání a prosby lidí, adresovaná kouzelníkovi - druidu ve víře, že je pomůže splnit.
Místo, které má poměrně vysokou energii, je ohraničeno kružnicí vydlážděnou z kamenů. Jakousi podivnou shodou okolností je to také obvod energetického víru. Jeden z bočních kamenů lze spojit s obřadu kultu podsvětí, což bývá běžné v blízkosti megalitických hrobů.
Z psychotronického hlediska lze připustit pohřeb muže - druida - někdy okolo roku 400 po Kristu. Jeho smrt nastala asi 1,5 km západně odtud. Je možné, že se v závěru svého žití zabýval ponejvíce astrálními bytostmi.

Albert Einstein 2časť

24. dubna 2007 v 17:36 | hyena555 |  Známi ludia

Albert Einstein


Na počátku 20-tých let se však situace v Německu nevyvíjela pro Einsteina příliš růžově. Zprvu byla pro německé nacionalisty teorie relativity příspěvkem německého vědce, ale brzy se začaly množit neodborné ale politicky a nacionalisticky zabarvené útoky proti teorii i autorovi. Teorii nazývali nacionalisté Bolševickou fyzikou a dokonce vznikl spolek s cílem bojovat proti Einsteinovu vlivu. Svou roli ještě sehrála jeho antivojenská orientace a občasná politická angažovanost v tomto směru. Ochotně se zapojil r. 1922 do Komise intelektuální spolupráce, zřízené Společností národů. S její účinností byl však velmi nespokojen a r. 1923 z ní vystoupil.
Přesto bylo období 20-tých let pro Einsteina poměrně idylické a plné vědeckých a společenských aktivit. Teorii relativity chtěl rozvinout do unitární teorie pole, na které v té době intenzivně pracoval. Bydlel v 9-ti pokojovém bytě na Hakerlandstrasse 5 v domě svého obdivovatele. S ním zde bydlela žena Elsa se dvěma dcerami a Albertova matka až do své smrti v roce 1920. K jeho oblíbeným sportům patřil jachting.
V roce 1920 přednesl Einstein v Leidenu referát s názvem Éter a princip relativity. V obecné teorii relativity jde o metrické vlastnosti prostoru a proto má prostor fyzikální vlastnosti. Proto i prázdný prostor můžeme považovat za hmotu, kterou třeba nazveme éter. To vyvolalo odezvu v řadách jeho odpůrců, kteří říkali, že Einstein nejdříve éter ve speciální teorii zrušil a teď ho znovu zavádí. Není mu tedy co věřit. Einstein navázal v Leidenu mnoho osobních přátelství a často se tam vydával. Roku 1923 byl zde zvolen mimořádným profesorem.
Roku 1921 se vydal na cestu do Prahy. Měl přednášku ve vzdělávacím spolku Urania, kde mimo jiné zahrál na housle. Odtud pokračoval do Vídně. Zde přednesl přednášku v ohromném koncertním sále. V tomtéž roce podnikl i se svou ženou Elsou také cestu do Ameriky. Zde přednesl sérii přednášek, z nichž nejvýznamnější byly čtyři v Princetonu. Ty byly vydány a dlouho sloužily jako klasický výklad teorie relativity. Na cestě zpět se zastavil v Londýně. Přednesl přednášky v King's College, kde k němu zaujali posluchači zdrženlivý postoj. V roce 1922 odjel Einstein do Francie. Měl přednášku v College de France pro menší počet posluchačů a na Sorbonně. Ve Francouzské akademii nevystoupil, protože někteří členové ho nenáviděli. Celá návštěva byla prosycena nebezpečím provokace ze strany nacionalistických kruhů.
Na počátku roku 1922 odjel i s Elsou na naléhavé pozvání do Japonska. Po cestě lodí se zastavil v několika asijských městech a všude byl nadšeně přivítán. Stejně ho uvítalo celé Japonsko. Přednesl několik přednášek, které s překladem trvaly asi 4 hod. V té době byl zvolen do ruské akademie věd. Na cestě zpět se zastavil v Palestině. Zde požíval nejvyšší pocty. Vystoupil s několika přednáškami v Jeruzalémě, Tel Avivu a v jiných městech. Odtud se ještě zastavil ve Španělsku. Měl přednášku na Madridské univerzitě. Pak se vrátil do Berlína.
Roku 1923 obdržel v Goteborgu Nobelovu cenu. Protože proti teorii relativity se ozývalo stále více hlasů, udělili mu cenu za objevení zákona fotoelektrického efektu a za další práci v oboru teoretické fyziky. Udělení provázel i diplomatický incident, neboť jako zástupce státu, odkud laureát pochází, se ucházeli vyslanci Švýcarska a Německa. Einstein si ponechal švýcarské občanství a proto byla Švýcarsku dána přednost. Celou finanční částku poslal Einstein Milevě. V Goteborgu ještě přednesl přednášku před shromážděním skandinávských vědců. Nechyběl zde ani švédský král.
Roku 1928 odejel Einstein do Davosu přednášet nemocným studentům. Zde však u něho propukla srdeční nemoc a sám musel ulehnout na lůžko. Od té doby se uchyloval do ústraní. Roku 1929, když se přibližovaly jeho 50-tiny, rozhodla berlínská městská rada darovat mu domek. Celá věc ovšem dopadla velmi trapně, Einstein získal domek ve vesnici Caputh, ale nakonec ho musel sám zaplatit. Tam za ním často dojížděl jeho starší syn Hans-Albert. U mladšího syna se ale stále častěji projevovala patologická melancholie. Albert ho roku 1930 navštívil v Curychu. Když se dozvěděl, že nemoc nelze vyléčit, velmi ho to sklíčilo.
Roku 1930 působil jako hostující profesor na Kalifornské univerzitě v Pasadeně. Omezoval se spíše jen na pracovní setkání, i když těch formálních bylo mnoho a Einsteina dosti zatěžovaly. Na jaře roku 1931 opustil Ameriku, aby se ke konci roku opět vrátil. Zimu prožil v Kalifornii a na jaře roku 1932 se vrátil do Berlína. Situace v Německu ho donutila k další politické angažovanosti. V květnu odjel do Ženevy na konferenci o odzbrojení. Byl však z toho zklamán a sám cítil, že se vývoj v Evropě nedá již zvrátit. Koncem roku 1932 opustil Berlín a odjel do Pasadeny.
V době nástupu nacizmu byl Einstein stále častěji uváděn jako nebezpečný židovský vliv na vědu. Když se Hitler dostal k moci, byl už roku 1932 Einstein v Kalifornii. Rozhodl se proto do Německa nevracet. Na jaře 1933 se vrátil do Evropy a zůstal v Belgii poblíž Ostende, kde žil v utajení s vědomím vlády. Einstein byl v Německu veden jako ideový zločinec. Jeho zločinem byla teorie relativity. Na ochranu svých přátel se sám rozhodl vystoupit z Pruské akademie věd. Léto r. 1933 prožil v Belgii, ale v září odejel v utajení do Norfolku v Anglii. Zde v životě pod ochranou se v něm začal probouzet pocit hlubokého osamocení.
V roce 1930 byl založen v Americe za organizační pomoci Flexnera Institut pro vyšší výzkum (Institut for Advanced Study). V roce 1933, po té co Einstein už nevěřil, že se ještě do Berlína vrátí, rozhodl se v tomto institutu pracovat. Institut sídlil nejdříve v části Fine Hallu princetonské univerzity a později po roce 1940 měl vlastní budovu u Princetonu. Einstein zde neměl žádné pedagogické povinnosti a mohl se plně věnovat svému bádání. Tento stav se mu moc nezamlouval, nepovažoval bádání za plnohodnotný způsob obživy. Pracoval v malé skupince spolupracovníků, nejbližší mu byl jeho mladý asistent Leopold Infeld. V roce 1938 spolu vydali knihu Vývoj fyziky, která podávala populární vysvětlení teorie relativity.
V době princetonského pobytu patřil Einstein k nejpopulárnějším osobnostem mezi americkými vědci. Byl často oslovován americkou veřejností. Přesto se však často uchyloval do soukromí. Pracoval v té době na teoriích gravitačního pole a především na unitární teorii pole. Vývoj však v této teorii nikam nevedl. V soukromí Einstein cítil úzkost z toho, že ho opouštějí jeho blízcí.
Krátce po příjezdu do Princetonu odjela Elsa zpět do Evropy. V Paříži umírala její starší dcera Ilsa. V té době se stavěl jejich dům na Marcer-Street. Elsa pomáhala s jeho dokončováním, když se u ní projevila těžká porucha srdce a ledvin. Einstein jí věnoval velkou pozornost, pronajal pro ní krásný dům poblíž Montrealu. Elsa však v roce 1936 zemřela. Mezi Einsteinovými blízkými tak zůstala Elsina mladší dcera Margot a Helena Ducasová, která pak byla až do jeho smrti jeho sekretářkou. V roce 1939 za ním přijela jeho sestra Maja. Bylo na ní ovšem vidět její pomalé uhasínání.
2. srpna 1939 podepsal Einstein dopis pro presidenta Roosevelta, v němž upozorňuje na aktivity Němců v oblasti vývoje jaderné bomby. Nabádal ho, aby se Amerika v této oblasti také angažovala. Amerika se tak na konci války stala jadernou mocností. Když však bylo Německo poraženo, stala se problémem spíše americká vláda. Einstein odeslal Rooseveltovi další dopis, kde se snažil odvrátit hrozbu bombardování japonských měst. Dopis však zůstal nedoručený, neboť Roosevelt zemřel náhle 12. dubna 1945. Einstein cítil osobní zodpovědnost za celou jadernou tragédii, přemýšlel také nad rolí vědy jako celku v rozvoji naší civilizace.
13. dubna 1955 se Einstein cítil velmi špatně. Lékaři diagnostikovali anemisma aorty. Einstein odmítl operaci. 17. dubna se ještě setkal s Margot, která ležela ve stejné nemocnici s revmatismem, a se svým synem Hansem Albertem. Stěžoval si mu ještě na komplikace s vytvořením matematického aparátu pro unitární teorii pole. V noci si pak sestra všimla, že ve spánku těžce dýchá. Náhle pronesl Einstein několik německých slov a po chvíli zemřel. Bylo 1:25. Příčinou smrti bylo krvácení z aorty do břišní dutiny.
Einstein byl pohřben bez církevního obřadu a oficiálních ceremonií v přítomnosti jen několika nejbližších přátel. Popel byl rozptýlen do vzduchu.
Einsteinův život byl poznamenán osobním přístupem ke světu. Už v dětství byl spíše samotářský. Za celý život se nikdy nenechal vtáhnout do žádného nacionalistického šílenství. Chtěl prostor pro své bádání a nechtěl nikomu nic nařizovat ani se nechat do něčeho zatáhnout. Ve svém bádání se snažil o systematický přístup k poznání světa a jeho základního principu bez zbytečných zavádějících předpokladů. Jeho snaha, která vedla až k unitární teorii pole, měla za cíl vysvětlit celý svět takříkajíc pomocí jednoho zákona. Vypadá to, že svět je přece jenom trochu komplikovanější.

Albert Einstein 1časť

24. dubna 2007 v 17:35 | hyena555 |  Známi ludia

Životopis Alberta Einsteina

Albert Einstein se narodil 14.3.1879 v Ulmu v prostředí, kde se střetávaly dvě protikladné historické tradice: 1. racionalistické a 2. slepá víra v neomylnost policejního státu, v Německo císařské státní formy. Matka Paulína pocházela z bohaté rodiny obchodníka s obilím. Otec Hermann měl matematické nadání. V roce 1880 se rodina přestěhovala do Mnichova a později na jeho předměstí Zendling. Tam si postavili dům a dílnu na výrobu dynam, obloukových lamp a měřících přístrojů. Otec ovšem nebyl dobrý obchodník a prostředky rodiny byly silně omezené. Roku 1881 se narodila Albertova sestra Maja. Rodina pěstovala lásku ke klasické hudbě a německé literatuře. Otcův bratr Jakub, který vedl technicky činnost otcovy firmy, rozvíjel v Albertovi zálibu v matematice.
Albert byl tiché dítě, žil stranou kamarádů a nesnášel hlučné hry na vojáky. V katolické základní škole pocítil projevy antisemitismu. V 10 létech nastoupil na gymnázium, způsob výuky byl ovšem zaměřen na biflování a moc mu nevyhovoval. Studoval mnohé populární knihy, až se dostal k Buechnerově Síla a hmota. Tato kniha v něm vyvolala pochybnosti v náboženské principy. Od šesti let se učil hrát na housle, emoce v něm ovšem až později vyvolaly Mozartovy sonáty a ty ho pro nástroj nadchly.
Když bylo Albertovi 15 let, odstěhovala se rodina do Itálie za vidinou lepších hospodářských výsledků. Spolu s bratrem Jakubem se pokoušel otec podnikat ve výrobě elektrotechnických zařízení v Miláně a Pavii. Jen s malými úspěchy.
Albert zůstal v Mnichově na gymnáziu, toužil ale odejet za rodinou do Milána. Pro své svobodomyslné jednání byl z gymnázia vypuzen a rok před dokončením také do Milána odjel. Tím ztratil německé občanství. Pak se přihlásil k přijímacím zkouškám na Polytechnický institut do Curychu. Především pro nedokončené gymnázium ho nepřijali. Nastoupil proto do posledního ročníku kantonální školy v Aarau (1895 - 1896). Pak nastoupil bez přijímacího řízení na pedagogickou fakultu curyšského institutu na aprobaci matematika a fyzika (1896 - 1900).
Na této škole se Albertovi líbilo. Měl zde mnoho přátel a sblížil se i s Milevou Maričovou, srbskou emigrantkou z Rakousko-Uherska. Byla to tichá nevýrazná studentka, která byla jeho pasivní posluchačkou.
Po absolvování si hledal marně práci v Curychu, zařídil si pro to i švýcarské státní občanství, až v roce 1901 získal na dva měsíce práci učitele ve Wintherturu. Pak následovala další místa učitele, vždy však na krátkou dobu. Až roku 1902 se mu podařilo za pomocí otce svého přítele Marcela Grossmanna získat místo na patentovém úřadě v Bernu. Nastoupil tam v červenci 1902 jako technický expert 3. třídy za plat 3 500 franků. Brzy pozval do Bernu Milevu a 6. ledna 1903 po krátkém odporu svých rodičů se s ní oženil.
V Bernu prožíval Einstein příjemné období. Jak sám říkal, měl osm hodin na práci a osm hodin "nicnedělání", čímž myslel volný čas na bádání v oblasti teoretické fyziky. Měl zde i přátele podobného zaměření, se kterými se hrdě označovali jako Akademie Olympia. Byli to Maurice Solovin, Konrád Habicht a později Michele Angelo Besso. Společnost trávila čas procházkami, hudbou a diskusemi. Pro Einsteina to bylo vyrovnané prostředí. Tehdy vznikly jeho první články. Když se pak společnost v roce 1905 rozpadla, trpěl Einstein určitou samotou, čas ale intenzivně věnoval svým úvahám. Publikoval články o difúzi, fotonech, Brownově pohybu a hlavně známou speciální teorii relativity pod názvem "K elektrodynamice pohybujících se těles".
Roku 1904 se manželům Einsteinovým narodil syn Hans-Albert. Rodinný život se ale stále vyhrocoval. Einstein byl společenský veselý člověk, Mileva vyhledávala spíše život v ústraní. Navíc stále více podléhala různým dlouhodobým nemocem.
Publikování teorie relativity, která vysvětlovala nesrovnalosti Michelsonova pokusu a využívala poměrně umělé konstrukce Lorenzovy transformace, vynesla rázem Einsteinovi vysokou vážnost. Na curyšské univerzitě ho byli ochotni jmenovat profesorem. Zatím to však nebylo možné, neboť ještě nedosáhl titulu docenta. Proto Einstein nastoupil na místo soukromého docenta na bernské univerzitě. Místo bylo špatně placené, ale jeho povinnosti bylo možné skloubit s prací v patentovém úřadě. Působil zde v létech 1908 - 1909.
V létě 1909 pocítil první akademické pocty, když byl mu udělen titul doktora honoric causa na ženevské univerzitě. Při oslavách 350. výročí této univerzity se dozvěděl o volném místě teoretického fyzika na curyšské univerzitě. Na to si činil nárok také Friedrich Adler, který se ho však ve prospěch Einsteina dobrovolně vzdal. Zde setrval v létech 1909 - 1911 jako mimořádný profesor.
Einstein zde žil velmi společenský život, se studenty vytvářel diskusní kroužky, přednášky pokračovaly mnohdy v kavárně. Nejvíce stýkal se svým přítelem ze studií Grossmannem. Měl však mnoho přátel také mezi lidmi mimo fyziku, např. známého odborníka na stavbu turbin Aurela Stodolu. V roce 1910 se narodil druhý syn Eduard, který nesl rysy otcovy tváře a později s ním sdílel i jeho muzikálnost.
V roce 1910 se uvolnilo místo na pražské německé univerzitě, kterou vedl Ernst Mach. Ke konkurzu pozval Einsteina Anton Lampa, velmi vlivná osobnost na pražské univerzitě. Ten si vyžádal na curyšského kandidáta posudek i od Maxe Plancka, který Einsteina označil za Koperníka 20. století. Opět i na tomto místě byl i druhý kandidát z VUT Brno. Ten však byl pohoršen tím, že univerzita požádala Einsteina, takže od kandidatury pohoršeně odstoupil.
Einstein nastoupil do Prahy na podzim 1911. Praha mu velmi imponovala, včetně odkazů na Tychona de Brahe a Koperníka. Omezovala ho však různá formální pravidla a striktní společenský život. Pro jeho ženu Milevu to bylo pouze období v cizím prostředí, cítila se odloučená od zaběhlého života ve Švýcarsku. To napomáhalo stále většímu odloučení obou manželů.
V roce 1911 se Einstein zúčastnil solvayského kongresu, který probíhal pod finanční patronací Ernsta Solvaye, majitele chemických továren a vědeckého nadšence. Zde byla teorie relativity živě diskutována a Einstein nabyl dojmu, že ji mnozí fyzikové nechápou.
Roku 1912 přijal Einstein místo na polytechnickém institutu v Curychu. Pro Milevu to byla vítaná změna. Když opouštěl Prahu, zapomněl napsat zprávu pro Vídeň, takže jeho ochod zůstal formálně nevyřízený. V Curychu pracoval především na zobecnění teorie relativity. Mnoho času trávil studiem matematiky, aby vytvořil dostatečný aparát pro takový krok. Nápomocen mu byl pro to jeho přítel ze studií Marcel Grossmann. Stal se řádným členem Pruské akademie věd a ředitelem Výzkumného ústavu fyziky společnosti císaře Viléma. Do těchto postů byl zvolen na návrh Maxe Plancka a Waltera Nernsta, kteří za ním dvakrát přijeli s nabídkou do Curychu.
Roku 1913 se Einstein zúčastnil kongresu přírodovědců ve Vídni. Přednesl zde referát, který nastiňoval obecnou teorii relativity, která ovšem nebyla ještě hotova. Presentoval ji zde jako novou teorii gravitace.
Na jaře roku 1914 přesídlil definitivně do Berlína. Jeho žena a oba synové zůstali v Curychu. Tím vyvrcholila roztržka mezi oběma manželi.
V Berlíně na Einsteina čekalo příjemné pracovní prostředí. Se svými kolegy se setkával na pravidelném týdenním semináři. Jen návštěvy Akademie na něho působily strnulým dojmem. Zároveň cítil rostoucí vliv šovinismu. Tento celospolečenský jev stále stupňoval a měl za následek 1. světovou válku. Einstein se proti tomu angažoval a psal články, odsuzující militarismus. Roku 1915 se seznámil s Romainem Rollandem a podpořil antivojenskou organizaci Nová vlast. Tyto postoje Einsteina v Berlíně stále více izolovaly. Nakonec byla jeho poslední útěchou rodina jeho strýce Rudolfa, která sídlila v Berlíně. Zde se sblížil s jeho dcerou Elsou, kterou znal z dětství. Roku 1919 po svém rozvodu se s ní oženil.
Roku 1919 zorganizoval Eddington expedici do oblasti totálního zatmění slunce, které nastalo 29. května 1919. Byly to ostrov Principe v Guinejském zálivu a vesnice Sobral v Brazílii. Cílem bylo fotografovat jasně hvězdy v okolí slunečního kotouče, zakrytého při zatmění měsícem. Pak se postavení hvězd mělo porovnat s fotografií bez vlivu slunce z noční oblohy. Z fotografií z ostrova Principle vyplývá, že se hvězdy posunou. Tím bylo experimentálně dokázáno zakřivení prostoru v blízkosti slunce, které odpovídá teorii relativity. O výsledku expedice informoval Einsteina Lorentz telegramem v září 1919. Einstein věnoval této informaci jen malou pozornost.

Atlantida

24. dubna 2007 v 17:29 | hyena555 |  Ostatné zaujímavosti

Bájná Atlantida

Tajemství Atlantidy

Existovala Atlantida nebo ne? Otázka, na kterou se zas a znovu snaží nejrůznější badatelé odpovědět, aby jim pak vědci jejich důkazy vyvraceli. Jedni věří a touží její pozůstatky nalézt, pro druhé jde jen o další z nesmyslů. Ať už patříte k těm prvním nebo k těm druhým, pokud se vydáte na vlastní pěst za hledáním pradávného kontinentu, budete muset začít u Platóna.

Platónova Atlantida
Jedinou písemnou zprávou o existenci Atlantidy jsou dva Platónovy spisy Tímaios a Kritias, které vznikly někdy kolem roku 260 př. n. l. V prvním z nich se Platón o Atlantidě jen zmiňuje, v druhém ji podrobně popisuje jako pradávnou a obrovskou říši s ideálním státním uspořádáním. Inspirací je mu přitom vyprávění mnohem staršího řeckého filozofa a zákonodárce Solóna, který se o Atlantidě dozvěděl při svých cestách do Egypta od tamních kněží.

Podle tohoto vyprávění byla Atlantida království, které se před více než 9000 lety nacházelo na velikém ostrově v oceánu západně od Herkulových sloupů (dnešního Gibraltaru). Byla to mocná civilizace s vyspělou kulturou i technologickými znalostmi a s velikým hlavním městem uspořádaným do soustředných kruhů. Byla tak silná, že její arogantní vládci se nakonec rozhodli zaútočit i na Řecko a tím si proti sobě postavili Bohy. Ti pak během jediného dne navždy smetli Atlantidu při ohromující katastrofě pod hladinu moře. Zbytek jsou legendy a nekonečná pátrání po zemi, která mohla, ale nemusela, skutečně existovat.

Kde leží Atlantida?
Míst, kde by mohla Atlantida ležet je celá řada. Podle Platónových popisů by její poloze odpovídaly např. dnešní Kanárské ostrovy, které jsou sopečného původu a kde kdysi žila dodnes nepříliš prozkoumaná záhadná civilizace Guančů. Rozloha Atlantidy je ale v Platónových spisech mnohem větší a spíš než o ostrov se jedná o veliký kontinent. Nic takového se ovšem v Atlantiku nepodařilo najít a geofyzikové to na základě svých znalostí rovnou odmítají. A tak, i když dnes civilizaci Guančů zkoumá na Kanárských ostrovech sám Thor Heyerdahl, hledají se stopy po Atlantidě jinde. Mnozí tvrdili, že se rozkládá v oblasti dnešních Bahamských ostrovů, jiní ji hledají na Sahaře, která leží západně od Egypta a kde dřív zdaleka nebyly tak nehostinné podmínky jako dnes. O tom svědčí řada archeologických nálezů a je možné, že Egypťané měli na mysli tuto rozlehlou oblast. Mohlo tu dokonce dojít i k mohutnému sopečnému výbuchu, který byl pravděpodobně tou katastrofou, která by byla schopná Atlantidu za jediný den zničit a utopit ve vlnách tsunami, ale zase to není ostrov.

Míst, kam byla Atlantida umisťována ve spisech badatelů je ještě víc. Jedna z teorií např. říká, že Atlantida se nacházela na území dnešní Antarktidy v dobách před posunutím pólů. Na ruku hraje této teorii fakt, že Antarktida je skutečně ohromný kontinent. V jejím ledu se může ukrývat cokoli a teoreticky je možné, aby se odtud přeživší králové Atlantidy přeplavili do všech koutů světa a ze zbytků své vyspělé říše začali budovat novou civilizaci. Podobnost legend o potopě, katastrofách a prapůvodní zemi, které najdeme v mnoha zemích světa, je nápadná a nahrává tomuto vysvětlení, dá se ale vysvětlit i prozaičtěji migrací. A navíc, do Antarktidy je to z Gibraltaru docela slušný kousek.

Mnoho míst, kde Atlantida mohla být, ale málo přesvědčivých důkazů. Přesto je na světě jedno místo, které, což připouští i sami vědci, inspirací Atlantidě mohlo být. Řecký ostrov Santorini.
Santorini - místo katastrofy
Platón je dodnes respektovanou autoritou. Při pátrání po Atlantidě si však musíme uvědomit povahu obou textů, které stvořil. Platón byl filozof a Tímaios a Kritias jsou dialogy mezi několika filozofy. Proto se mnozí přiklánějí k názoru, že Platónova Atlantida je jen modelem ideální společnosti, která sama sebe přivedla do zkázy svou arogancí. Inspirací této legendě přitom mohla být událost stará nikoli 9000 let (v té době většina z nás běhala po Zemi zabalená v kožešinách a lovila mamuty), ale pouhých 900 let (o tom, zda se sám Platón mohl upsat o jednu nulu se dodnes vedou spory). V té době, pravděpodobně v létě roku 1470 př. n. l. došlo uprostřed Středozemního moře k děsivé přírodní katastrofě, při níž se jeden z ostrovů mocné Mínoské civilizace otřásl ohlušujícím výbuchem vulkánu, po němž se rozpoutalo skutečné peklo. Dnes si ho jen stěží dokážeme představit, víme ale, že bylo silnější než výbuch tichomořské sopky Krakatoa v roce 1883. Tehdy zmizelo pod vodou celých 23 km2 pevniny. Výbuch bylo slyšet ještě o 4000 km daleko, sopečný popel padal z nebe o 2500 km dál a vlna vzniklá výbuchem měla 30 metrů na výšku. Smetla všechno co se jí postavilo do cesty a při katastrofě tehdy přišlo o život víc než 30 000 lidí.
Něco podobného se dělo i s dnešním ostrovem Santorini, který leží asi 130 km od Kréty. Santorini byl jedním z ostrovů Mínoské civilizace, jejíž počátky se kladou už někdy do roku 2000 př. n. l., podle některých odborníků dokonce už do roku 4000 př. n. l. Jednalo se o vyspělou civilizaci doby bronzové (neznali tedy železo, podobně jako ho podle Platóna neznali Atlantiďané), jejíž největším archeologickým pozůstatkem je palác v Knóssu na Krétě. Mínosové však na rozdíl od Platónových Atlantiďanů nebyli válečníci. Žili mírumilovně, nebyly po nich nalezeny téměř žádné zbraně (ani na malbách) a jejich kult se točil kolem býků stejně jako v některých egyptských legendách odkazujících k Atlantidě. Mínoská civilizace byla založena obchodně, měla kontakty s Egyptem a i když o ní mnoho nevíme, zdá se, že měla velmi blízko k ideálu Atlantidy. Přesto někdy kolem roku 1470 př. n. l. nečekaně zanikla.

Bylo to následkem výbuchu cca 1500 metrů vysoké sopky na ostrově Santorini. Když k němu došlo (je možné, že jich bylo i několik za sebou, přičemž poslední z nich byl nejhorší a ostrov doslova roztrhl), tuny žhavého popela zastínily Slunce a dopadly na zem, kde spálily veškerou vegetaci. Vnější slupka sopečného kuželu se propadla, vytvořila kráter a tlak masy vytvořil smrtící vlnu, která se prohnala od ostrova Santorini až na Krétu. Za sebou nechala jen dílo zkázy a trosky vyspělé civilizace, jejíž pozůstatky pak snadno dobyli Řeci a část z jejího umění převzali.O gigantických rozměrech katastrofy přitom není pochyb vrstva popela na ostrově Santorini je dodnes na některých místech 30- 40 metrů vysoká.

Teorie o ostrově Santorini jako racionálním jádru legendy o Atlantidě je jediná, na kterou jsou vědci nejen ochotni přistoupit, ale která zní skutečně logicky. Ledasco v ní souhlasí a je dost možné, že zbytek si Platón přimyslel. To, na čem ztroskotává, je ale poloha ostrova Santorini, která je přesně opačným směrem od Gibraltaru, než by Atlantida měla ležet. A tak zůstává záhada o velké ideální říši dosud nezodpovězenou otázkou. Pravdu se možná nikdy nedozvíme, ale od doby, co byla z prachu pouště vykopána legendární Trója, se zástupy snílků, dobrodruhů a badatelů zas a znovu pokoušejí v potu tváře a nad starými mapami najít stopu, která by je zavedla do ztracené říše z počátků lidských dějin. Ať už je skrytá hluboko na dně moří, v záplavách písků nebo jen v našich snech, Atlantida nás nepřestane lákat jako symbol vzestupu a pádu člověka.
Atlantida
Bohatou ostrovní říši Atlantidu obývali údajně ctnostní lidé, pyšnila se zlatými zdmi a stříbrnými chrámy, výletními zahradami a dostihovou dráhou. To všechno v hněvu zničil týž bůh, který ostrov kdysi stvořil. Příběh Atlantidy je dobře znám, avšak tajemstvím zůstává, kdy a kde tato dokonalá země existovala, nebylo-li to jen v lidské fantazii.
Už déle než dva tisíce let se v evropské civilizaci vypráví legenda o idylickém zlatém věku, jejž prožívali obyvatelé báječné bohatého kontinentu - dokud ho z povrchu zemského nesmetla náhlá katastrofa. Vzestup a pád Atlantidy, jak jej ve 4. století př. n.l. vylíčil řecký filozof Platon, inspiroval přibližně dvě tisícovky knih a mnoho lidí zasvětilo pátrání po tomto ostrově bezpočet let. Badatelé už vytipovali víc než čtyřicet míst, kde se legendární utopická říše mohla nacházet, avšak dosud schází jediný doklad, že vůbec existovala. V dialozích Timaios a Kritias ze 4. století pr. n. 1. poskytuje Platon první písemné svědectví o ostrovu "větším než Libye a Malá Asie" dohromady a lidech, kteří těží z jeho hojnosti. Když se prý na počátku rozdělovala země, dostal Atlantidu Poseidon, bůh moře a zemětřesení. Všichni Atlanťané vzešli z jeho manželství se smrtelnicí Kleito.Podle Platona se Atlantida nacházela za Héraklovými sloupy (dnešním Gibraltarským průlivem) a jako námořní velmoc ovládala Středomoří až po Egypt a Malou Asii. Měla značné přírodní bohatství i hojnost potravy. Před severními větry ji chránily vysoké hory, na loukách se pásla zvěř, také koně a sloni a pila z jezer a bystřin. Deseti krajům tohoto ostrovního ráje vládlo deset králů a jejich obyvatelé žili v naprostém souladu. "Pohrdali vším kromě ctnosti ... a málo se obírali myšlenkami na zlato a jiný majetek." Atlanťané nebyli jen ideálními občany, ale také vynikajícími jezdci a zručnými kormidelníky.Za čas jim ale přestaly stačit všechny ty hojné dary, jichž se jim dostalo, a pokusili se ovládnout svět. V rozhodující bitvě se s Atlantidou střetly jediné Athény a zvítězily. Poseidon obrátil svůj hněv proti ostrovu - kolem roku 9500 př. n. 1. Atlantidu postihla strašlivá katastrofa a země beze stop zmizela ve vlnách.Platon trval na tom, že tento příběh je pravdivý, a odvolával se na vyprávění, které před dvěma stoletími od kohosi slyšel athénský státník Solon a které posléze kolovalo v ústním podání. Máme-li vzestup a pád Atlantidy považovat za historickou skutečnost (přestože v pravdivost toho vyprávění nevěřil ani Platonův žák Aristoteles), je třeba najít odpověď na dvě otázky: kdy a kde Atlantida existovala.Nejstarší známá civilizace se vyvinula na území dnešního Iráku kolem roku 3500 př. n. l a žádný z dosud objevených pozůstatků prvních větších komunit nepochází z doby před rokem 7000 př. n. l. V roce 9500 př. n. l. také neexistoval athénský městský stát a nemohl tedy vést válku s Atlantidou. A konečné, koně Evropa poznala až v době bronzové (tedy kolem roku 3000 př. n. l.), přestože se o nich Platon ve svém podání často zmiňuje.Pokud jde o umístění Atlantidy, zásadní obtíž spočívá v tom, že Platon ji vytrvale klade za Héraklovy sloupy, což je v rozporu se současným bádáním, jež se zaměřilo jednak na řecký ostrov Théra (Santorin) a jednak na Tróju. V roce 1992 zveřejnil Eberhard Zangger, německý geoarcheolog (obor spojující archeologii se zkoumáním změn v krajině), v knize Příval z nebes výsledky svého desetiletého pátrání po skutečném umístění Atlantidy. Tvrdí, že Platonovu popisu atlantské lokality odpovídá Trója. Ta se nachází v Malé Asii na sever od planiny ležící při mořské úžině, je bičována ostrými severními větry a v její blízkosti tryskají horké a studené prameny. Přesvědčivěji Zangger argumentuje ve prospěch hypotézy, že pod názvem Héraklovy sloupy byl Gibraltarský průliv znám až kolem roku 500 př. n. l. Předtím se tak prý označovaly Dardanely, úžina oddělující Evropu od Asie a vedoucí do Černého moře. Pokud jde o Platonovo tvrzení, že se Atlantida (na rozdíl od Tróje) potopila do moře, Eberhard Zangger dovozuje, že kolem roku 1200 př. n. I. náhlé záplavy skutečně zalily níž položené části Tróje.Zanggerovy teorie je teprve třeba plně zhodnotit; než se tak stane, nejpravděpodobnějším kandidátem pro někdejší Atlantidu zůstává Théra. Existují totiž četné podobnosti mezi Platonovým popisem legendárního ostrova a archeologickými pozůstatky egejské civilizace doby bronzové (3000-1500 př. n. l). Průzkum thérského Akrotiri, který vede řecký archeolog profesor Marinatos, odhalil zbytky rozsáhlého města 7. doby bronzové, o němž se předpokládá, že bylo významným obchodním střediskem minojské civilizace. O tehdejší prosperitě ostrova Théry svědčí zdejší dvou i třípatrové domy, bohatě zdobené freskami. Kolem roku 1500 př. n. l. však ostrov postihla katastrofa - s velikou silou vybuchla místní sopka a značnou část ostrova pohltilo moře.Dataci 9000 let před Solonem, jak ve svém příběhu Atlantidy udává Platon, nevyhovuje Trója ani Théra. Podle jedné z teorií za to může prostý omyl - jedna nula navíc. Pokud by byl totiž Platon řekl 900 let před Solonem, časový údaj by přesně souhlasil pravé s výbuchem na Théře.Nejspíš nikdy nedokážeme s jistotou určit, zda Platon popisoval skutečnost či smyšlenku. Kdyby se ale podařilo mimo jakoukoli pochybnost prokázat, že se v dataci stala chyba a že označení Héraklovy sloupy se původně nevztahovalo ke Gibraltarskému průlivu, bylo by možno záhadu Atlantidy vyřešit.

Podmorské pyramídy (Yonaguni)

24. dubna 2007 v 17:26 | hyena555 |  Ostatné zaujímavosti

Podmořské pyramidy (Yonaguni)

V Tichomoří jižně od Japonska, asi 60km od Okinawy a 500km před pobřežím Jonugami byly nedávno objeveny dobře zachovalé zbytky dvou pyramidových měst. První objev těhto staveb byl proveden roku 1995, kdy potápeči zkoumali vody v okolí ostrovů jižně od Japonska a při tom narazili na tento objev. Při podrobném průzkumu bylo zjištěno, že pyramidy tvoří rozsáhlou soustavu na sebe navazujících obdélníků, čtverců a kruhů. I přes silné mořské nánosy se ještě dají rozeznat dokonce jednotlivé schody staveb, které jsou někde dlouhé až 80m. Díky velmi čisté vodě v těchto místech lze pozorovat komplex i ze vzduchu. Základny pyramid se nachází pouhých 25 metrů pod mořem a nejvyšší bod jen 5m pod hladinou. I přes časnou sopečnou aktivitu v okolí jsou velmi zachovalé. Nejsou vůbec požkozené a kamenné bloky neobsahují žádné trhliny. Jednotlivé kameny jsou podobně jako u egyptských pyramid velmi dobře opracovány a zcela přesně na sebe položeny.
Jak jsou asi tyto stavby staré? Nejpravděpodobněji 7000 až 9000 let, protože podle geologů ležela hladina moře v těhto místech před 8000 lety asi o 30m níže a mimo to první známky osídlení v Japonsku jsou známy asi před 9000 roky. Ale zatím jsou to jenom dohady. Až podrobnější výzkum podá svědectví o tom, jak jsou opravdu staré. Pro zajímavost. Tyto stavby mají velmi podobný styl s pyramidami, které byly nalezeny nedaleko ostrova Okinawa, o kterých nikdo neví, kdy byly postaveny. V místní řeči se nazývají MOAI, což je název pro kamenné sochy na velikonočních ostrovech. Podobná pyramidová místa byla také objevena v Pachcacamaky, kde jsou velmi podobná. Dokonce se i nějaké vyskytují v Peru. Možná, že mají nějakou spojitost s ostatními komplexy po celém světě, ale opět to potvrdí až podrobnější průzkum. Objevila se dokonce i možnost že se jedná o zbytky bájné Atlantidy , ale většina Japonců není s touto možností spokojena.
Nedávno na ostrově Honšu byla objevena miniaturní kopie egyptské pyramidy v Gíze, která je celá vytesána do jednoho žulového kamene, kde ale nejsou znát žádné stopy po opracování nástrojem. Pyramida je vysoká jen necelé 3 metry a dle legendy se pod ní nachází černý had, který jako symbol nemá v Japonsku žádnou tradici. Nedaleko odtud stojí velký kamenný stůl, popsaný pravděpodobně keltským písmem . Na vrcholu jedné japonské hory stojí dokonce několik megalitických kamenů, které jsou od sebe oddělené úzkým průzorem. Jsou velmi podobné megalitickým stavbám v Jižní Anglii.