Adolf Hitler - časť 1

23. června 2007 v 0:10 | hyena555 |  Známi ludia
Adolf Hitler
Úvod
Adolf Hitler. Bezesporu jedna z nejvýznamnějších a také nejznámějších postav historie 20. století. Blázen? Génius? Zrůda? Nejspíš veškeré tyto definice na něho sedí. Mnoho jeho kroků bylo geniálních, mnoho zrůdných nebo bláznivých. V době jeho největší slávy byly jeho činy brány výhradně za geniální. Jak to dokázal? Co vedlo národ k tomu, aby dopustil a dovolil jednomu člověku provádět taková zvěrstva? Bylo to charisma, co dokázalo národ ovládnout a donutit ho dělat to, co "Vůdce" poručí. Možná také obyčejná lidská touha po pomstě a závist. Každý Němec se cítil po prohrané válce zhrzele a možná jen celý národ čekal, až přijde někdo, kdo jim znovunavrátí národní hrdost a naději na lepší život. Nevím, jak bychom reagovali, kdybychom se v té době nacházeli na místě Němců, ale nejspíš úplně stejně. Patrně by řada z nás byla přívrženci NSDAP a hrdě by zvedala svou paži na počest "Vůdce". Jenže dnes máme tolik důkazů o tom, co moc, uchvácená v rukách jednoho člověka, dokáže. Máme spoustu ponaučení, vyrůstáme v demokratické zemi a jsme si jisti svými jistotami. Proto bychom neměli nikdy více dopustit něco takového. Je až s podivem, že i dnes, v jednadvacátém století je vůbec možné, že se stále vyskytují lidé, kteří s tímto demagogem a tyranem sympatizují. Co je k tomu vede? Neznalost, touha po tom, být někým ovládán, či jen snaha vyloučit ze společnosti lidi, kteří jsou nějakým způsobem odlišní? Je na každém z nás, jak se postaví k tomuto problému, jaký si utvoří názor. Vždy tu nejspíš budou malé skupinky přívrženců nacismu, anarchismu, nacionalismu. Je však povinností a zájmem nás všech, aby vždy zůstaly jen těmi malými skupinkami….
Životopis
Původ a dětství:
Zmínky o rodu Hitlerových (také Hüttlerů, Hidlerů nebo Hiedlerů) je možno v severozápadní části Polesí doložit již od 15. století. Odkud pocházejí nejmladší Hitlerovi? Na to se historikové ptají především od té doby, co je jasné, že se větvoví rodokmenu na úrovni dědečka zamotává. Hitler se spokojuje s odkazem, že jeho otec Alois byl synem chudého, malého chalupníka, jímž byl míněn Johann Georg Hiedler z vesnice Spital u Weitry. Jako dědeček z otcovy strany také přichází v úvahu Hiedlerův bratr Johann Nepomuk, psaný Hüttler, sedlák ze Spitalu. Alois Hitler se narodil roku 1837 ve Strones jako nemanželské dítě a dlouho nosil jméno své matky Marie Anny Schicklgruberové, selské dcerky z téže obce. V době porodu jí bylo 42 let. Pět roků na to se provdala za Hiedlera. Dítě Alois bylo tedy dáno z domu a své dětství strávilo u Johanna Nepomuka Hüttlera, matčina švagra. Chlapec se vyučil ševcem, odešel do Vídně a pracoval jako tovaryš, brzy však vstoupil do celní služby hlavního města. Talentem a horlivostí se během několika desetiletí propracoval až na "vyššího státního úředníka." V necelých 40ti letech přestal užívat matčino jméno. Tehdy, v roce 1876, se Hüttler vydal na farní úřad, kde byl Alois pokřtěn, a požádal tamního duchovního, aby ho vykázal jako manželského; je synem jeho bratra Johanna George Hiedlera. Farář změnil v matrice poznámku "nemanželský" na "manželský" a přidělil Aloisovi příjmení Hitler, zřejmě proto, že slovu Hiedler v Hüttlerově výslovnosti porozuměl jako Hitler.
Objevila se ještě jiná úplně jiná verze, značnou měrou podnícená fotografií jednoho náhrobku na židovském hřbitově v Bukurešti, kde pod hebrejskými písmeny stojí latinkou napsané jméno Adolf Hitler, zesnulý v šedesáti letech roku 1892. Spekulace o tom, že Adolf Hitler je částečně smíšen s židy byla ještě živena tím, že jeho babička Schicklgruberová byla v době svého otěhotnění zaměstnána u jedné židovské rodiny ve Štýrském Hradci. Že by snad stranický vůdce antisemitské NSDAP, vedoucí státník Německa byl "jüdisch versippt"? To bylo v té době nemyslitelné. Z nevyjasněné minulosti vyplývalo psychologicky snadno vysvětlitelné úsilí požadovat na druhých rasovou hygienu o to více, oč méně byla zajištěna ve vlastním případě. To, že miliony Němců museli nyní v "Ariernachweis" prokazovat své nežidovské dědečky je důkazem tlaku vlastních sžíravých pochybností. Samotný Adolf Hitler se narodil v rakouském městečku Braunau am Inn, 20. dubna 1889. Ale pro demagoga z roku 1924 je důležitější, že jakoby symbolicky přišel na svět v pohraničním městečku mezi Německem a Rakouskem, poněvadž jejich znovusjednocení považoval za svůj životní úkol.

___________________________________________________________________________
jüdisch versippt = spřízněný s Židy
Ariernachweis = doklad o árijském původu
Obraz rodičů a raného domova viděl takto: "…otec svědomitý státní úředník, matka zaujatá domácností, a především se stále stejnou láskyplnou péčí oddaná nám, dětem." Otce údajně ctil, ale matku miloval. Za vyleštěnou biografickou fasádou spočívala tíha dětského trápení.
Otec, statný, sebevědomý, s blýskavými knoflíky uniformy, byl
panovačným typem již od pohledu. Nestrpěl odpor a svou vůli prosazoval s drakonickou přísností. Matka Klára rozená Pözlová, ze Spitalu, Aloisova třetí žena byla o 23 let mladší. Klára představovala typ pokojně oddané manželské nevolnice, byla ženou hezkého zevnějšku, jemných rysů a ustrašených očí. V "oficiálním" životopisu souhlasí jen to, že k ní měl Adolf Hitler silné citové vazby, stejně jako tomu bylo i naopak. Byl jejím čtvrtým dítětem, prvním, které zůstalo naživu. Po něm následovali Edmund (zemřel roku 1900) a Paula (zemřela roku 1960). Starší nevlastní bratr Alois dosvědčil, že otec jeho i Adolfa umravňoval velice brutálně. Alois kvůli tomu roku 1896, ve svých 14 letech odešel z domu. Také sestra Paula potvrdila násilnosti otce jenž byl mezitím penzionován: "Byl to především můj bratr Adolf, který mého otce provokoval k extrémní tvrdosti a každý den dostával svůj díl výprasku. Byl poněkud sprostým malým uličníkem a všechny pokusy jeho otce tu drzost z něj vymlátit a přimět ho, aby si zvolil povolání státního úředníka, byly marné." To, že otázka povolání byla důležitým sporným bodem, potvrzuje i kniha Mein Kampf. Otec si úspěšnou kariéru, které dosáhl vlastními silami, přál viděl snad ještě úspěšněji, již po připravených cestičkách, zopakovanou synem, což bylo pochopitelné přání. Chlapcova vzdorovitost zase pochopitelně vycházela z obranného postoje již tak deptaného člověka. Výsledkem byla spirála nátlaku a odporu.
__________________________________________________________________________
Mein Kampf = kniha, kterou Adolf Hitler napsal během svého pobytu ve vězení za pokus o puč. Později se stala povinnou četbou v Německu a také učebnicí nacismu.
"Poprvé ve svém životě jsem byl, tehdy navíc sotva jedenáctiletý, tlačen do opozice. Jakkoli tvrdý a odhodlaný byl otec v prosazování plánů a úmyslů, které si předsevzal, stejně umíněný a zarputilý byl jeho syn v odmítání myšlenky, jež se mu nezamlouvala vůbec, nebo jen málo….. Otázka nabyla na závažnosti, když proti otcovu plánu vystoupil plán vlastní. Stalo se to již ve 12 letech…. jednoho dne mi bylo jasné, že se stanu malířem, uměleckým malířem… On pochyboval o mém zdravém rozumu… Když to však zjistil, a zejména když pocítil vážnost mého úmyslu, prudce, se vší rozhodností své osoby se proti tomu postavil…. Umělecký malíř ne, dokud žiji nikdy…" Když se stal Hitler mocným, našel objekt své pomsty v Židech. Stlačil je do pokořeného, zbitého dílu svého dětského já, které se všemi prostředky snažil odklidit ze světa. Nynější otec národa tlačil druhé do stejné role, v níž byl kdysi on svým otcem vězněn, bez možnosti úniku. Mezi vědci i laiky se všeobecně ví, že pokud mají dospělí uspokojující zálibu v trápení, je to často důsledek duševního nebo tělesného týrání v dětství. To, co platí pro každého obyčejného smrtelníka, musí logicky platit i pro historickou osobnost.
Škola a studium:
"Směsně lehké učení ve škole mi poskytovalo takové množství volného času, že jsem byl víc venku než pod střechou." Vysvědčení z národní školy ve Fischlhamu u Lambachu, z Lambachu a Leondingu se samými jedničkami potvrzují autorova slova, jimiž se běžně charakterizuje. Snadnou úrodu známek pak ukončil zjevný neúspěch na reálce v Linci. Onen bystrý žák zanedbával předměty, jež ho nezajímaly, jako přírodní vědy, matematiku a francouzštinu, a tak v ročníku 1901/1902 musel opakovat první třídu. Prospěchový úpadek odůvodňuje tehdejším úmyslem zmařit bojkotem studia otcovy úřednické plány. "Co mě bavilo, to jsem se učil, v prvé řadě vše, co bych mohl podle svého mínění jako malíř potřebovat. To, co se mi z tohoto hlediska zdálo bezvýznamné nebo mě ani jinak nepřitahovalo, jsem zcela bojkotoval." K sabotáži studia a osobnímu naturelu se přidává ještě třetí okolnost. Klára Hitlerová po třech předčasných ztrátách vkládala právě do tohoto dítěte všechny naděje. Adolfa rozmazlovala a hýčkala, o to více, když roku 1903 v 66 letech zemřel Alois Hitler a z rodiny ustoupil jeho těžký stín. Krátce na to dosáhl syn věku 14 let. V matce měl přirozeného spojence pro své sny o umělecké velikosti, přestože ta navenek v manželově a otcově duchu trvala na nějaké seriózní profesní dráze. Údajné plicní onemocnění roku 1905 se 16tiletému terciánovi (který zatím zahájil studium na reálném gymnáziu v Steyru) hodilo k tomu, aby se definitivně zbavil pout. Když se opět uzdravil, nemínil již své představy o svobodném malířském životě obětovat obnoveným studijním povinnostem. Doba jeho školní docházky tak skončila závěrečným vysvědčením po čtvrté třídě reálného gymnázia. Po deseti letech školní docházky na pěti školách, z nichž jeden ročník byl opakovaný, odložil Hitler starosti o svém povolání a raději se plně věnoval sladkému nicnedělání v Linci, kde společně s matkou a Paulou bydlel. Dům a pozemek v Leondingu Klára Hitlerová roku 1905 prodala. Majetkové poměry mu dovolily dvouletou pasivní pauzu. Na podzim roku 1907 se dostavil 18tiletý Hitler na přijímací zkoušky na Akademii výtvarného umění ve Vídni. Vyzbrojen velkým balíkem kreseb, vyrazil s přesvědčením, že zkoušku hravě zvládne. O pověstně vysokých nárocích buď nevěděl, anebo se jimi nenechal zastrašit. Na Akademii nebyl přijat s odůvodněním, že: "Ukázky kreseb jsou nedostatečné, málo hlav." O rok později se pokusil dostat na akademii podruhé, ale opět neuspěl. Navzdory neúspěchu ale z Vídně neodešel, neboť už v Linci neměl kde bydlet. V době mezi první a druhou přijímací zkouškou mu zemřela na rakovinu jeho matka, ve věku 47 let. Hitlera to zdrtilo. Za kulisou citového chladu a nesoucitnosti, jež státník později nepřestával stavět do popředí, se skrýval minimálně jeden velmi silný citový vztah. Odmítnutý aspirant malířství se v následujících letech živil malířstvím. Zrodila se v něm však touha stát se architektem. Později si namlouval, že nebýt války, stal by se jedním z předních architektů, ne-li prvním architektem Německa. K příjmům z jeho nepopíratelného kreslířského talentu se ještě připojil sirotčí důchod a zděděné majetkové podíly. "Ve jménu tohoto blahobytného města jsem musel prožít pět let nouze a bídy. Pět let, během nichž jsem si zprvu jako pomocný dělník a pak jako drobný malíř musel vydělávat na chleba. Na svůj opravdu skrovný chléb, který přesto nikdy nepostačoval, aby utišil byť jen obyčejný hlad. Právě hlad byl mým věrným strážcem, jenž mě jako jediný téměř nikdy neopouštěl, který se mnou poctivě vše sdílel." Muž, který se díky své železné vůli vymaní z nouze, je pro přívržence a zástupy působivým příkladem. Právě toho Hitler využíval, když se snažil získat zchudlé masy.
Hitlerovy představy o říši a Berlínu:
Ve vzpomínkách Alberta Speera z roku 1969 je zobrazen budoucí model Berlína. Působí jako letecký snímek na rýsovacím prkně a názorně ukazuje, jak si Adolf Hitler a jeho vedoucí architekt představovali budoucí centrum Tisícileté říše. Mělo to ponížit a deklasovat vše, co tu kdy bylo či je - a na mysli měli především Paříž. V pravém slova smyslu excelentní: 120 metrů vysoký vítězný oblouk, se jmény každého ze dvou milionů Němců padlých v letech 1914 - 1918 ve světové válce, jakož i hlava s kopulí, s výškou 290 a průměrem 250 metrů, konstruovaná pro 150 až 180 tisíc míst k stání. Na vrcholu této hory kamene trůnil říšský orel se zeměkoulí ve spárech. Vítězný oblouk a kopulovitá hala, "vrcholy" říšské metropole, se tyčily na začátku a na konci pět kilometrů dlouhé severojižní třídy, představující dvouapůlnásobek délky Champs-Élysées. Nový vůdcův palác, o němž se uvažovalo by odsuzoval zahraniční diplomaty k pochodu dlouhému 500 metrů, působením obrovského prostoru se měli cítit zastrašeni a podrobeni. Za zmínku snad ještě stojí stadion "Čtyř set tisíc", plánovaný pro olympijské hry, jež se měli trvale konat v Německu. V roce 1937 snil Hitler před těmito projekty: "Vytvoříme velkou říši. Budou v ní sdruženy všechny germánské národy, počínaje Norskem až po severní Itálii. Ještě já sám to musím provést. Kéž jen zůstanu zdráv." Hlavní město zamýšlel přejmenovat na Germánii. Je pozoruhodné, jak Hitler dokázal v období bojů, jako šéf roztříštěné strany, jež měla pouze nepatrné vyhlídky, tužkou zachytit své mocenské sny o novogermánské veleříši. Neboť k čemu by byla kolosální architektura ve státě normálního, evropského rozsahu? Soudě jen podle jeho skicáře, musel vůdce strany už tehdy myslet mnohem dál. Když jednoho dne roku 1935 Hitler deset let starou skicu velké haly vytáhl a dal ji Speerovi, vysvětloval: "Vždy jsem ji schovával, protože jsem nikdy nepochyboval o tom, že ji jednoho dne budu stavět."

Ideologické kořeny:
Chceme-li Hitlerův názor na svět zkoumat již v jeho zárodku, neobjevil se tu přece po první světové válce bez jistých předpokladů, musíme věnovat pozornost státu jeho mládí. Jaká napětí zatěžovala monarchii a její vídeňské centrum? Dvanáct neklidných národů a národností žilo pod jednou "střechou". Bylo by chybou se domnívat, že všechny se chtěli vymanit a cítily se utlačeny. Drolící se mnohonárodnostní budova stále ještě držela pohromadě díky čestné sponě - Františku Josefovi, služebně nejstaršímu monarchovi světa. Roku 1908 slavila Vídeň 60 let jeho panování. Žádný obyvatel státu si nedovedl, alespoň co jeho paměť sahala, představit politický svět bez tohoto knížete. A tento stav se zdál být naprosto pevný a nezměnitelný. Rakousko však trpělo rasistickou nevraživostí. Na rozdíl od Německa, měla monarchie území hustě osídlená židovskou menšinou. Před první světovou válkou bylo mezi 2 miliony obyvatel Vidně 160 000 Židů - 8%. Majetkové poměry středních vrstev se zákonitě museli v důsledku této konkurence ocitnout pod silným tlakem. Židé cítili nenávist i od hlavních představitelů města. Začala se objevovat prohlášení typu: "Nekupujte nic u Židů apod." Tato výzva se z Vídně rozšířila po celém Rakousku a o jejím účinku by mohly vyprávět tisíce židovských obchodníků. Od roku 1905 se díky Georgu Lanzovi začala objevovat ona známá myšlenka o čisté "árijské rase"- plavovlasí muži a ženy s modrýma očima, mistrovská díla bohů, jež jsou ohrožována tmavými tvory nižší rasy. Podle plánu měla být kultivací čisté rasy vytvořena ušlechtilá heroická rasa, zatímco "zpackaní, opičí a skřetí lidé měli být vydáni ke sterilizaci, deportaci a likvidaci." Osobní negativní zkušenost s Židy, jenž by plodila nenávist, Hitler neměl, právě naopak. Převažují dojmy pozitivní: Jeden židovský lékař léčil jeho matku (to, že zemřela se mu nedalo vyčítat), zámožní Židé kupovali jeho obrazy a tím mu pomáhali přežívat, jeden židovský pobočník navrhl, aby byl svobodníku Hitlerovi udělen Železný kříž 1. třídy, který s pýchou nosil celý život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama