Adolf Hitler - časť 2

23. června 2007 v 0:09 | hyena555 |  Známi ludia
ADOLF HITLER (2)

Útěk:
Národní uvědomění bylo nepřímým důvodem k tomu, že se roku 1913 odstěhoval do Mnichova. Policie ho hledala kvůli vyhýbání se vojenské službě. V armádě mnohonárodnostního Rakouska nechtěl sloužit. Roku 1909 byl jeho ročník vyzván k "zápisu" a na jaře 1910 měl pak následovat hlavní odvod. Hitler ničeho z toho nedbal, ne však z odporu k vojenskému stavu jako takovému, ale jen k tomu habsburskému. Jako "odvodní dezertér" často měnil své příbytky. V květnu 1913 se přestěhoval do zařízeného pokoje krejčovského mistra a pokračoval ve svém dosavadním slušném, samotářském životě. Také hodně četl. Bylo vynaloženo hodně úsilí, aby se zjistilo co. Nebylo snad oboru, který by ho nezajímal. V jisté době udivoval odborníky všech oborů nesčetnými detailními znalostmi, jež hromadila jeho výborná paměť. Ale byla to kupa poznatků, nikoli vzdělání. Třídil je tak, že jakmile si o něčem utvořil názor, přijímal myšlenkově už jen to, co ono přesvědčení potvrzovalo. Každý jiný protinázor byl zavrhován. Jednoho dne se přišlo na jeho útěk před odvodem a tak byl vyzván, aby se dostavil k vojenské komisi v Linci, jinak, že na něho budou použita trestní ustanovení branného zákona. "Budoucí velitel velkoněmeckého wehrmachtu zoufale přemýšlel o nějakém triku, pomocí něhož by unikl vojenské službě. V dlouhém dopise magistrátu v Linci široce vysvětloval, že mu krátkodobě stanovená předvolávací lhůta způsobila ohromné potíže, "jak dát dohromady k tomu potřebné, pro mě však značné finanční prostředky…" Údajně mladý, nezkušený a zcela bez prostředků o celé věci nic nevěděl. Psaní je napůl v plačtivém, napůl v poníženém duchu a je řádně prohnané, i v tom, že poskytuje precizní údaje o dodatečném přihlášení a vyjadřuje domněnku, že se snad příslušné spisy ztratily služební cestou. Ten dopis, kousek Hitlerovy taktiky musel úředníky z Lince dojmout. Vyhověli jeho prosbě přijet do bližšího Salcburku. Tam se objevil 5. února 1914 a byl od vojenské služby osvobozen. Jakou komedii tu bledý pětadvacátník, nadaný účinným vystupováním předvedl, se již nedá zjistit. Tak byl konečně od dodatečného odvodu osvobozen, aby mohl při první příležitosti nabídnout své služby německé armádě.

Válečný dobrovolník a začínající politik:
Dnes už jen těžko chápeme, s jakou radostnou bojechtivostí vyrazili miliony našich otců a dědů generace 1914 do války, každý přesvědčen o zločinnosti toho druhého, jehož bylo nutno udržet co nejdále od svatých hranic.
Když vypukla 1. světová válka, požádal Hitler císaře Viléma II., zda by navzdory rakouskému původu mohl sloužit v německém vojsku. Do týdne jej povolali k 16. bavorskému pluku (List). V armádě se jeho život pronikavě změnil. Zde konečně nalezl disciplínu, po níž tak dlouho podvědomě toužil. A třebaže zůstal samotářem, ocitl se v prostředí, které mu nahradilo rodinu. V hloubi duše byl šťastný a na krvavých bojištích Flander, kde sloužil jako štábní spojka, si vedl statečně. Během bojů u Yprů se nevyhýbal ani nebezpečným akcím a vysloužil si Železný kříž II. třídy. Později získal i Železný kříž I. třídy, což bylo u řadového vojáka značně neobvyklé. Když chtěl po válce zapůsobit na německý národ, přišlo mu vyznamenání, jež mu udělili na doporučení plukovního adjutanta židovského původu, velmi vhod. V armádě se také formulovaly jeho politické názory. Později prohlásil, že o válce nepřemýšlel tak, jako o ní přemýšlívají vojáci - nešlo mu jen o to, přečkat ve zdraví bitvu a najít si teplé místo k přenocování. Uvažoval spíš jako vojevůdce nebo státník. Zvažoval cíl a dosah vojenských akcí a zároveň se děsil "vnitřního nepřítele". Tím byli podle něj pacifisté, komunisté a spekulanti, a Hitler v nich spatřoval větší nebezpečí než v nepřátelských plucích zmobilizovaných proti Německu. Konec války zastihl Hitlera v nemocnici, kde se zotavoval z následků britského chemického útoku. Kapitulace pro něj znamenala těžko stravitelné sousto. Dovedl si ji vysvětlit jediným způsobem: vlast byla zrazena. A to nejen marxisty a Židy, ale i politiky. Za porážku muselo Německo draze zaplatit. Versailleská mírová smlouva uvalila na pokořený národ obrovské reparace a zdálo se, že zbídačená země nemá nejmenší naději znovu se vzpamatovat. Němci se navíc museli vzdát velkých území a stáhnou veškerá vojska z Porýní. Armáda mohla napříště čítat nanejvýš 100 000 mužů. Nejhorším políčkem pro kolektivní vědomí národa však zůstával požadavek, aby Německo uznalo jednostrannou vinu za rozpoutání války a vydalo vítězným mocnostem své vrchní velení jakožto válečné zločince. Není divu, že na všech stranách panovalo rozhořčení a nespokojenost s novou situací. Ty se projevovaly především šířením komunistických nálad. Poté, co říjnová revoluce z roku 1917 rozvrátila starý pořádek v Rusku, získala marxistická rovnostářská ideologie popularitu i v poražených zemích. Bolševické akce pochopitelně vyvolávaly reakce v podobě silného nacionalistického cítění. Jeho živnou půdou se staly ze všeho nejdříve měšťácké kavárny a kluby, v nichž se jako houby po dešti rodily politické strany a uskupení. Hitler, jehož protikomunistického smýšlení si už povšimla řada pravicových důstojníků, se stal polooficiálním agitátorem těchto kruhů. Měl oslovovat nejrůznější nacionalistické skupiny a podávat o nich zprávy.
___________________________________________________________________________
reparace = nahrazení škod způsobených válkou, ukládané vítězným státem státu poraženému
V září 1919 navštívil v Mnichově schůzi DAP, kroužku čítajícího 40 členů a proklamujícího boj proti kartelům a proti tyranii odborů. Předseda Anton Drexler označoval stranu za beztřídní socialistickou organizaci, v jejímž čele mohou stát jen "němečtí vůdcové". Nacionální socialismus byl na světě. Členové strany vyzvali Hitlera, aby na schůzi promluvil. Jeho slova udělala na Drexlera takový dojem, že mu nabídl místo ve stranickém vedení. Dva měsíce na to měl Hitler ze své nové funkce pronést před stranickým plénem proslov. A tehdy učinil nejdůležitější objev svého života. Zjistil, že má řečnický dar. A nyní měl ještě něco, po čem odjakživa podvědomě prahl: posluchače, kteří v něm viděli nového mesiáše. Nadšeně se vrhl do organizování stranické činnosti. Převzal stranu plně do svých rukou a nazval ji NSDAP¹ (nacionálně socialistická dělnická strana Německa). Vypracoval rovněž její program, obsahující hlavně protikapitalistická hesla. Brzy odhalil hlavní tajemství úspěšné propagandy: čím mlhavější myšlenka, tím hlasitěji musí být vytrubována. Další trik si vypůjčil od komunistů. Naložil své uniformované stoupence na korby nákladních aut a nechal je, aby terorizovali ulice a udělali reklamu jeho hnutí. První veřejná schůze jeho strany v roce 1920 přilákala 2 000 zvědavců. Válečné vysloužilce v hnědých uniformách záhy nahradili cvičení rváči ozdobení novým emblémem strany, hákovým křížem. Hitlerův vliv ve straně stále sílil. Za peníze, které mu byly pravděpodobně poskytnuty z tajných armádních fondů, koupil místní noviny, jejichž název změnil z Münchener Beobachter na Völkischer Beobachter a začal je vydávat jako stranický list. S tím, že se Hitlerova pověst šířila za hranice Mnichova, získával nové důležité spojence.(Röhm, Hess, Rosenberg, Streicher). Nejcennější však bylo letecké eso z 1. světové války Hermann Göring. Tyto jinak tolik rozdílné osobnosti spojoval kromě extrémního nacionalismu především jeden společný rys: vášnivá nenávist vůči Židům.
Od roku 1921 šířil Hitler svou nenávistnou ideologii i v Berlíně. Ochotné posluchače získával především mezi vrstvami, které znechucovaly "úpadek a dekadence" zaplavující hlavní město. Uniformovaní straničtí rváči se mezitím reorganizovali do vycvičených úderných oddílů - SA². Přepadali politické oponenty, strhávali volební plakáty jiných stran, pořádali veřejné sbírky na financování protižidovských programů. Vláda zakročila teprve poté, co SA rozehnaly politickou schůzi politické strany a napadali jejího mluvčího. Hitler, který se v rámci strany nechával titulovat führer, vůdce, byl odsouzen ke třem měsícům odnětí svobody. Odpykal si však pouze čtyři týdny, poté vyšel z věznice jako mučedník a národní hrdina nacionálně socialistického hnutí. Straně, která ostentativně volala po nastolení pořádku, hrál poválečný chaos do karet. V dané chvíli šlo především o to, že Německo nebylo schopno splatit válečné reparace uložené podmínkami Versailleské smlouvy. Když nedodrželo závazky, okupovala francouzská armáda Porúří, srdce německého průmyslu. To obratem přispělo k závratnému růstu již tak vysoké inflace, která počátkem dvacátých let nepřestala stoupat. Dosud zámožné střední třídy zchudly a propadly zoufalství. Za této situace se Hitler 8. listopadu odhodlal k akci, která vešla do dějin jako "pivní puč". Po té, co se akce nezdařila, byl odsouzen k šesti letům vězení. Věznitelé se k němu chovali jako k významné osobnosti a on využil pobytu v žaláři k práci na svém politickém programu a vizi "tisícileté říše" nazvané Mein Kampf (Můj Boj). Knihu z větší části diktoval svému věrnému zástupci Rudolfu Hessovi. Na svobodu byl propuštěn již v roce 1924 a Německo se mezitím opět změnilo. Francouzi se stáhli z Porúří, inflaci se podařilo zvládnout a NSDAP ve volbách propadla. Hitler musel zvolit jiný přístup.
_______________________________________________________________
Völkischer Beobachter = č. lidový pozorovatel

ychle se přizpůsobil novým podmínkám s stal se z něho "demokrat". Současně však znovu reorganizoval a posílil oddíly SA, a vzhledem k tomu, že si nebyl zcela jist loajalitou jejich vůdce Röhma, ustavil si ještě vlastní tělesnou stráž nazvanou SS (Schutzstaffel - ochranný oddíl). Ta mohla být kdykoli snadno mobilizována, zejména po roce 1929, kdy v jejím čele stanul křivonohý agronom a neúspěšný literát Heinrich Himmler. Zbývalo už jen potřít revoltu těch kruhů uvnitř NSDAP, které hlásaly návrat k socialistickým kořenům nacismu. I zde byl Hitler úspěšný. Dokonce natolik, že na svou stranu získal jednoho z mluvčích vnitrostranické opozice, Dr. Josefa Goebbelse. Učinil z něj obratem župního vedoucího odboje berlínské organizace a Goebbels ji zpacifikoval. Cesta na vrchol moci mohla začít.
Cesta k moci:

V roce 1928 se již Hitler těšil celonárodní proslulosti, třebaže tradiční politické strany ještě nebraly nacisty vážně. Ve volbách získali jen 2,6% hlasů, které jim zajistily dvanáct poslaneckých křesel v říšském sněmu. Na jedno z nich usedl i Josef Goebbels. Teprve krach na newyorské burze a následná světová hospodářská krize převážily misky vah na Hitlerovu stranu. Zástup německých nezaměstnaných čítal 6 000 000 a agitátoři se činili. Za celonárodní neštěstí mohli zase jednou Židé. Počet členů NSDAP prudce stoupl a po volbách roku 1930 se nacisté se 107 mandáty stali druhou nejsilnější stranou po sociální demokracii, která jich získala 143. Třetí komunisty (77 křesel) nechali daleko za sebou. Kvůli patové situaci se už Německo nedalo spravovat demokratickými metodami. Maršál von Hindenburg, válečný hrdina a prezident Výmarské republiky, jak se režim z let 1919 - 1933 nazýval, musel vládnout pomocí dekretů. Roku 1932 kandidoval Hitler v prezidentských volbách proti maršálu Hindenburgovi. Šéf stranické propagandy Goebbels organizoval masová shromáždění i pochodňové průvody. Hitler byl prvním člověkem, který k cestám na předvolební mítinky po celém Německu používal letadlo. Prezidentem se sice nestal, ale voliči mu dali 37% hlasů. Tato podpora se odrazila i v parlamentních volbách z července téhož roku. NSDAP získala 260 křesel a stala se nejsilnější stranou v říšském sněmu. Moc se nyní zdála být na dosah ruky, nacisté však nedosáhli absolutní většiny a Hitler nemínil vyjednával se sociálními demokraty. Místo toho se rozhodl čekat. V roce 1933 došlo konečně k tomu, k čemu dojít muselo: Adolf Hitler se stal říšským kancléřem. Ani teď si mnozí neuvědomovali hrozící nebezpečí. Staří politikové se domnívali, že jej udrží na uzdě. Muselo pro ně být těžkým šokem, když si on a jeho společníci postupně osobovali stále více pravomocí. Hitlerovy záměry vyšly definitivně najevo ve chvíli, kdy přijal první opatření proti svým oponentům. Brzy mohl zavést daleko drastičtější omezení. Záminku mu poskytl požár budovy říšského sněmu. Nacisté obvinili ze žhářského útoku komunisty a v zájmu upevnění vlastní moci proti nim tvrdě zakročili. Jejich první krok směřoval k posílení parlamentních pozic NSDAP: komunistická strana byla postavena mimo zákon a jejich poslanci se nemohli ujmout svých mandátů. Hitler postupně omezil občanská práva a začal vylučovat Židy z odborných profesí. Přijetím tzv. "zmocňovacího zákona" získal takřka neomezenou moc, a po smrti prezidenta Hindenburga se v roce 1934 stal absolutním pánem Německa. Jako "vůdce německého národa" si přisvojil kancléřské i prezidentské pravomoci. Teď už jej nemohlo nic zastavit. Začal velkoryse zbrojit, a dokonce uzavřel smlouvu s Británií, která mu umožňovala zvýšit počty válečných lodí. Z Versailleské smlouvy zbyly cáry, Německo obnovilo brannou povinnost, knihy komunistických a antifašistických autorů končily na hranici, vznikaly první koncentrační tábory a nacistické bojůvky terorizovaly politické odpůrce a Židy. Orgie násilí vyvrcholily ve smutně známé "křišťálové noci", kdy nacističtí provokatéři a poštvané davy ničili židovské obchody, kanceláře, domy i synagogy. Dlažbu německých měst pokryly střepy skla. Když Hitler pojal podezření, že proti němu jeho dávný kumpán velitel SA Ernst Röhm chystá revoluci, neprodleně udeřil. V tzv. "noci dlouhých nožů" zúčtoval se svými protivníky včetně Röhma. Nacistickou stranu ovládl bezezbytku Hitler. Záhy otestoval reakci mezinárodního společenství a vojensky obsadil demilitarizované Porýní. Svět mlčel. V roce 1936 si německé letectvo vyzkoušelo ostrou akci: tzv. dobrovolnická legie Condor poskytla podporu generálu Frankovi se španělské občanské válce. Piloti luftwaffe získali při bombardování španělských měst první zkušenosti s vedením náletů. Pak přišel rok 1938, v němž měla Evropa čelit největší krizi od konce 1. světové války. Hitler dal jasně najevo, že v rámci politiky "životního prostoru" hodlá k Německu postupně připojit všechna území obývaná Němci. V březnu obsadily jeho armády se vším smířené Rakousko. Připojení ("anšlus") Hitlerovy vlasti později Rakušané schválili v referendu. Nyní byly na řadě Sudety - a po Sudetech nepochybně i zbytek Československa. Britský předseda vlády Neville Chamberlain varoval Německo, že bude-li i nadále sledovat agresivní cíle, Británie s Francií se mu postaví. Hitler zvládl i tuto situaci mistrovsky a britský premiér se z Mnichovské konference vrátil s příslibem míru. Výměnou za smutně proslulý "kus papíru" souhlasil s odstoupením Sudet Německu, a pomohl tak zpečetit osud Čechoslováků. Teprve obsazení Čech a Moravy v březnu 1939 učinilo konec dosavadní politice usmiřování agresora. Ukázalo se, že Hitlerovo slovo nemá žádnou platnost, a svět konečně prohlédl führerovy úmysly. Británie a Francie se zavázaly, že budou bránit nezávislost Polska jakožto první možné oběti Hitlerova expanzionismu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nikola nikola | 23. února 2008 v 11:04 | Reagovat

hezká písen

2 nikola nikola | 23. února 2008 v 11:04 | Reagovat

moc krátká

3 nikola nikola | 23. února 2008 v 11:04 | Reagovat

ale potřebuju víc k 29. září 1938

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama