Druhá svetová vojna (2 časť)

4. července 2007 v 10:35 | hyena555 |  Svetová vojna
DRUHÁ SVETOVÁ VOJNA

Druhá část války a Tyranův pád:
Útok na Sovětský svaz sice logiku nepostrádal, ale Hitler si nevzal poučení z nezdaru Napoleonova tažení. Přestože znal obrovské rozlohy Ruska i houževnatost Slovanů, věřil, že se za šest týdnů dokáže zmocnit Moskvy. Hodlal ji srovnat se zemí a na jejím místě zřídit umělé jezero. V počátcích kampaně šlo vše podle jeho přestav, vždyť jen po dobytí Kyjeva padlo do zajetí 650 000 sovětských vojáků. Na útočníky však tvrdě doléhala taktika spálené země uplatňovaná ustupujícími Rusy. Rozprášené pluky obránců se stahovaly zpět a lákaly německou brannou moc stále hlouběji do rozlehlých pustin země. Heroická obrana Stalingradu vešla do dějin. Bodem obratu po bezmála dvou desetiletích nepřetržitých úspěchů se však pro Hitlera staly již pláně před Moskvou. Na podzim 1941 uvázlo ruské tažení na mrtvém bodě. Stalin dospěl k názoru, že ústupů a spálené země bylo právě tak dost. Linie německých vojsk byla nyní dostatečně dlouhá a zranitelná. Sověti vtrhli do bojů zdánlivě nevyčerpatelné zálohy Rudé armády. Ani oheň a síra, které Hitler dštil na své generály, nemohly odčinit nezdary německých vojsk. V dubnu 1942 po sérii těžkých bitev přesáhl celkový počet obětí v řadách německé Východní armády 1 000 000, což bylo více než 31% stavu. A Němci se nedostali k Moskvě blíže než na 100 km. Průběh kampaně měl na Hitlera zhoubný vliv. Geobbels si po návštěvě vůdcova hlavního stanu poznamenal: "Hodně zestárnul… je vážný a zamlklý." Navíc si führer začal stěžovat, že mu pohled na sníh působí fyzickou bolest. Když jej v dubnu během odpočinku v bavorských Alpách zaskočila sněhová přeháňka, okamžitě odtamtud odjel. "Jako by prchal před sněhem," zapsal si Goebbels do deníku s ironickou narážkou na zimní neúspěchy na východní frontě. Hitler, jehož nervový stav se nezlepšil ani s koncem jara a novou německou ofenzivou, soustavně podceňoval sílu protivníka. Vydal svým vojskům rozkaz opevnit se v jižním Rusku, obsadit ropná pole v podhůří Kavkazu a znemožnit nepříteli přistup k rozsáhlým plochám zemědělské půdy. Jeho vize ovšem i tentokrát ztroskotaly na omezených možnostech armády. Začátek nebyl špatný: 23. srpna 1942 dosáhly německé divize Volny a Stalingradu. Pokoušet se o dobytí města byl ze strategického hlediska nesmysl, protože lodní provoz na Volze už Němci beztak kontrolovali. Hitler ovšem věřil, ve vyšší poslání a dal rozkaz k útoku. Námitky náčelníka generálního štábu maršála Haldera, že nemůže současně vést kampaň na Kavkaze i u Stalingradu, smetl ze stolu. Když pak Kavkazské tažení doopravdy selhalo, sesadil polního maršála Lista a osobně převzal vedení nad skupinou armád "A". Od té chvíle se proměnil v poustevníka. Přestal komunikovat se svým štábem a bunkr opouštěl jen po setmění tajnými chodbami. Ve Stalingradě se zatím bojovalo o každý dům a generálové na Hitlera naléhali, aby sebevražedné bitvě učinil přítrž. Vůdce je nebral na vědomí: město se pro něj stalo otázkou prestiže. Tažení na východě jej pohlcovalo natolik, že zcela zanedbával ostatní bojiště. Rommelův Afrikakorps uvízl v severní Africe na mrtvém bodě. Zoufale potřeboval posily i zásoby. Ponorková válka nepřinášela výsledky, protože spojenecká plavidla byla lépe vybavena a dokázala útokům čelit. A ve vzduchu vystřídali dřívější britskou taktiku bleskových úderů proti průmyslovým centrům v Porúří, nálety na nevojenské cíle ve městech, namířené se vší tvrdostí proti civilnímu obyvatelstvu. Se vstupem USA do války začaly létat nad německými městy ve dne i v noci tisícihlavé letecké svazy. Churchillův bonmot o "posledním dějství prologu" se konečně začal naplňovat. Záhy to bylo patrné na všech frontách.
2. listopadu uštědřil Montgomery zdrcující úder Rommelovi u El - Alamejnu. O týden později se západní Spojenci vylodili v Maroku a postupně obsadili celou Francouzskou severní Afriku (Maroko, Alžírsko, Tunisko). A deset dní na to začala sovětská protiofenzíva u Stalingradu, která vyvrcholila obklíčením maršála Pauluse a 220 000 mužů jeho armády. Hitlerovy reakce vypovídají hodně o jeho duševním stavu. Rommelovi, který jej požádal k ústupu do pouště, odpověděl, aby se bil dál, dokud nezvítězí nebo nepadne. A když mu Paulus vylíčil svou svízelnou situaci, dostal rozkaz přemístit svůj štáb přímo do Stalingradu a držet obranný perimetr. Ve stejné době obsadily hitlerovské jednotky dosud neokupovaný jih Francie. Místo toho, aby se připravoval na nejhorší, oddával se Vůdce fantaziím o světovládě a měl morbidní radost z představy, jakou palebnou sílu a jaké množství divizí nasadil nepřítel proti jednomu člověku - jemu samému. V únoru 1943 skončila stalingradská operace kapitulací německé 6. armády a zajetím 91 000 německých vojáků. Za dlouhou řadu let se jich domů vrátilo necelých 10 000. Není divu, že se Hitler za těchto okolností ocitl na pokraji zhroucení. Byl stále podrážděnější a jeho hypochondrie dosáhla nevídaných rozměrů. Postupně se stylizoval do postavy Macbetha hnaného osudem, jemuž nelze vzdorovat. Viděl sám sebe jako titána, který kráčí v plné slávě a nádheře vstříc nevyhnutelnému konci. Jeho osobní lékař Theodor Morell mu denně ordinoval až osmadvacet různých preparátů. Úměrně tomu, jak rostly podávané dávky, musel Hitler brát stále více sedativ, aby zklidnil své rozrušené nervy. Je možné, že právě Vůdcův fyzický a psychický stav měl vliv na osudové rozhodnutí, které učinil na sklonku roku 1941. Ačkoli byl stále vojensky vázán na východní frontě, v pokračujícím souboji s Anglií i v severní Africe, vyhlásil válku USA. Dodnes přesně nevíme, co jej k tomu vedlo. Vždyť právě konfliktu s USA se bál ze všeho nejvíce. Podle Hitlerova životopisce Joachima C. Festa tomu bylo takto: Hitler už dávno naléhal na Japonsko, s nímž kdysi podepsal pakt "tří mocností", aby napadlo SSSR nebo britské kolonie v jihovýchodní Asii. Když pak 7. prosince 1941 zaútočili Japonci na Pearl Harbor, zaimponovala mu jejich neohroženost natolik, že do čtyř dnů vyhlásil Americe válku, jak ho o to žádali. Spoléhal na to, že síly USA budou vázány v Tichomoří a vyhlášení nepřátelství se navenek projeví jen novou fází ponorkové války, při níž budou moci německé ponorky důrazněji napadat americká plavidla zásobující Británii. V neposlední řadě zde byla i šance, že nové události zastíní krizový vývoj na ruské frontě a v hloubi duše přesvědčí samotného führera, že jeho válečné plány přece jen tak docela neselhaly. Vstup do války proti nejmocnějšímu státu světa nebyl jen dalším z řady velkých gest, ale také tragickou chybou. Tím větší, že Hitler již dávno věděl, jak nespolehlivého spojence má v Italech, kteří jej na jaře 1941 zavlekli do tažení proti Jugoslávii a Řecku a kvůli nimž měla v budoucnu německá vojska krvácet i na italské půdě. V Evropě nadto stále vzdorovala nezničitelná ostrovní pevnost jménem Británie, hájená královským letectvem a námořnictvem a podporována na základě dvoustranné smlouvy americkými dodávkami. Spojené státy se do evropských záležitostí dlouho nehodlaly vměšovat. Jakmile však byly do konfliktu zataženy, vrhly do válčení veškerou sílu a energii. Na Britských ostrovech se začaly shromažďovat spojenecké síly připravující konečné zúčtování. Na počátku ruské kampaně se Hitler tu a tam ukázal na frontě nebo na masovém shromáždění. Jak přibývalo nezdarů, ztrácel energii a chuť stavět se do oblíbených póz. Stále častěji propadal depresím, trpěl stálým třesem v levé ruce a při chůzi se neobešel bez hole. Podle některých teorií trpěl Parkinsonovou chorobou, podle jiných mohla za jeho potíže pohlavní nemoc. Obviňován je i Dr. Morell a jeho strychninové preparáty. Jeho slovní projev se omezil na monology. S tím, jak rostla Vůdcova závislost na Morelliho medikamentech, přecházela moc pozvolna do rukou jeho tajemníka Bormanna, který rozhodoval, koho ke svému pánu pustí, a v podstatě tak zasahoval i do vedení války. Z Hitlera se stal stařec hledající útěchu v minulosti: ve vzpomínkách na vídeňská léta,na 1. světovou válku, na "nový pořádek". Do vlastní armády nasadil špehy a byl krajně podezíravý ke všemu novému. Vývoj proudového motoru jej nechával chladným. Vydal jen rozkaz, že se nemá používat u stíhaček, ale pouze u bombardérů. Význam štěpné reakce nebo radaru si také nikdy plně neuvědomoval. A německá města se zatím pomalu měnila v trosky. Konečný řetěz neúspěchů v Rusku - pod Moskvou, u Stalingaru a u Kurska - z něj činil nerudného poustevníka, uzavřeného ve "Vlčím doupěti", pevnostním komplexu hlavního stanu poblíž východopruského Rastenburgu. Odtud sledoval nekonečný ústup z východu i postupné opouštění Itálie. Zde čekal na zázrak, o němž věděl, že se nikdy nestane. I nadále uvažoval v kategorii tisíciletí a kontinentů. Lpěl na svém snu o árijské nadvládě nad zotročenými Slovany, Asiaty a Afričany, o světě "očištěném" od Židů. Ani teď se nedokázal zaměřit na praktické otázky života. S hrozící porážkou dosahovaly jeho plány k zavedení "nového pořádku" stále šílenějších rozměrů. Vyhlazovací tábory pracovaly na plné obrátky a on sám chrlil rozkazy k "vysídlení" nebo "vyhlazení" celých ras. V červenci 1943 se spojenecká vojska vylodila na Sicílii. Mussolini se pokusil Hitlerovi ozřejmit, že případná kapitulace Italů by mohla Německu pomoci: linie Alp by se hájila snáze než Apeninský poloostrov. Hitler zůstal k podobným argumentům hluchý a po 25. červenci, kdy byl italský vůdce svržen, vyslal do severní Itálie německou okupační armádu. Opoziční názory se již šířily jako epidemie i v Hitlerově okolí, führer však působil dojmem člověka se sedmi životy. Na jaře propašovali spiklenci do letounu 2 nálože, které nakonec selhaly. Jistý důstojník byl odhodlán spáchat na něj při přehlídce nových uniforem sebevražedný útok; k přehlídce však nedošlo, protože uniformy den před tím shořely při náletu. Další bomba vybuchla předčasně, jiný pokus o atentát zase ztroskotal, když potenciálnímu atentátníkovi odepřeli přístup na poradu u Vůdce. Zdálo se, že Hitlera všichni zradili. (na konci války už za jeho zády vyjednával se Spojenci dokonce i věrný Himmler). 6. června 1944 vyplula od pobřeží Anglie největší výsadková flotila všech dob, aby se o den později vylodila na normandských plážích. Když si invazní vojska zajistila předmostí a vyrazila na Cean a na Paříž, dospěla skupina spiklenců k závěru, že nadešel čas k rozhodnému úderu. Volba padla na hraběte Clause Schenka von Stauffenberga, sedmatřicetiletého plukovníka a válečného invalidu ze severoafrického tažení. (do spiknutí byl nejspíš zasvěcen i jeho někdejší velitel Erwin Rommel, který nyní zodpovídal za obranu severní Francie). Plukovník Stauffenberg odcestoval 20. července 1944 do "Vlčího doupěte" a položil odjištěnou bombu pod stůl v konferenční místnosti. Hitler i tentokrát unikl. V poslední chvíli se od stolu zvedl a vyvázl jen s pohmožděninami a drobnými poraněními. Odplata byla strašlivá. Gestapo pozatýkalo stovky podezřelých. Hlavní spiklenci byli vyloučeni z řad armády a odsouzeni k smrti. Hitler nařídil, aby byli pomalu zardoušeni, a pak si nechal promítnout záběry z jejich popravy. Každý záškub jejich smrtelné křeče vnímal s viditelným zadostiučiněním. Za viníky měli být považováni i příbuzní spiklenců. Koncentrační tábor neminul nikoho, od tříletých dětí po pětaosmdesátiletého starce. Maršál Rommel dostal na vybranou: buď spáchá sebevraždu, nebo bude souzen a popraven i s rodinou. Zvolil si první možnost. Popravy účastníků "spiknutí 20. července" pokračovaly až do dubna 1945. Nezdařený atentát měl ještě jeden důsledek, Po poradě s Mussolinim, kterého Němci opět dosadili do čela loutkové "italské sociální republiky", jmenoval führer Himmlera velitelem rezervní armády a s Geobbelse učinil "ministra pro totální válku". Novopečený ministr si tehdy poznamenal do deníku: "Aby Hitler dostal rozum, musí mu pod zadkem vybuchnout bomba." Válečné úsilí vstoupilo do poslední etapy. Zásluhou geniálního organizačního talentu Alberta Speera dosáhla produkce letadel vrcholu. Luftwaffe však trpěla nedostatkem pohonných hmot, protože západní Spojenci systematicky bombardovali rafinerie a Rusové odřízli Německo od rumunských ropných polí. Hitler měl ještě pořád ve zbrani devět miliónů mužů, jenže tyto milióny byly rozptýleny od Skandinávie po Balkán a postupující Rudá armáda obkličovala jednu divizi za druhou. V srpnu 1944 zastavilo válečné akce Finsko, dosavadní spojenec Německa, a uvolnilo pro německou frontu další sovětské jednotky. Ještě tentýž měsíc se Britové zmocnili Athén. Spojenecké jednotky držely celý sever Francie až po řeku Moselu a 11. září překročili první američtí průzkumníci hranice Německa. Navzdory tomu, že sovětská ofenzíva na Východním Prusku ztroskotala, přenesla se válka ne německou půdu. Hitlerovo zdraví se rapidně zhoršovalo. Už vůbec nevycházel z bunkru, a když vykonal jedinou návštěvu u jednotek na východní frontě, zděsili se generálové toho, jak vypadá. Začal si stěžoval na neustálou nevolnost a bolení hlavy a v září ho srdeční slabost upoutala na lůžko. Zůstaly mu už jen dvě možnosti: pokračovat ve válce dvou ideologií a upevnit dlouhou východní frontu, nebo zaútočit na západě. Ovšemže se rozhodl pro útok. Snad doufal, že se západní Spojenci časem unaví a dají se přesvědčit ke společnému tažení proti bolševismu. Ardenská ofenzíva, neboli "boj o výběžek", začala v prosinci 1944 drtivým nástupem německých vojsk, avšak nedostatečné zásobování a spojenecká převaha ve vzduchu posléze způsobily její krach. V lednu 1945 stáli Rusové 150 km od Berlína. 30. ledna, ve výroční den nástupu k moci, pronesl Hitler poslední rozhlasový projev k národu. Ujistil je, že Němci nakonec zvítězí díky své neotřesitelné vůli, nekonečným obětem a schopnostem. Téhož dne zaslal Albert Speer vůdci memorandum, v němž jej informoval, že válka je v podstatě prohraná. Hitler se rozhodl, že má- li zemřít, půjde smrti vstříc v doprovodu Wagnerových oper, které tolik miloval. Jeho dramatický pád přispěje ke zrodu legendy a mýtu a zmatená ideologie nacismu bude žít navěky. Zatímco k obraně rozbombardovaného Berlína byly najímány nezletilé děti, setrvával Vůdce v bunkru říšského kancléřství. Ani tam si však nemohl být jist životem. Jeho autoritu sice až do samého konce nikdy nezpochybnil, ale nebezpečí hrozilo od jinud - od člověka, který se jako jediný mohl s trochou rezervy nazývat Hitlerovým přítelem. Albert Speer se vážně zabýval myšlenkou zavést do ventilačního systému bunkru otravný plyn. Zasáhla však další z řady neuvěřitelných náhod: den před plánovanou akcí byl kolem průduchu ventilace postaven ochranný komín, a tak führer znovu vyvázl. 13. dubna 1945 zemřel americký prezident Roosevelt a Hitler byl chvíli v sedmém nebi.
memorandum = listina, prohlášení, diplomatický nebo politický spis, obsahující výklad určité otázky
Tři dny na to zahájila Rudá armáda útok na Berlín. 12. dubna, v den vůdcových 56. narozenin, se ve městě objevila Eva Braunová. U Hitlera se toho dne naposledy sešly nacistické špičky - Göring, Goebbels, Ribbentrop, Himmler, Bormann a Speer. Naléhaly na vůdce, aby opustil Berlín a řídil obranu Německa z bavorského Berghofu. Hitler odmíl, hodlal zemřít v hlavním městě. Na jih se místo něj vydal Göring, jemuž se z obklíčeného Berlína podařilo uniknout doslova v poslední chvíli. 29. dubna 1945 proběhl v bunkru civilní obřad vedený místním úředníkem státní zprávy s příznačným jménem Walter Wagner. Eva Braunová se stala paní Hitlerovou. Role svědků se zhostili Goebbels s Bormannem. Vzápětí Hitler pořídil svou poslední vůli. Geobbels, jenž byl na základě této listiny jmenován novým kancléřem, však zanedlouho spáchal s celou svou rodinou sebevraždu, aby nepadl do rukou Rusů. Téhož dne se Hitler dozvěděl, že předchozího dne popravili italští partyzáni Mussoliniho a jeho milenku Claru Petacciovou. 30. dubna vyzkoušel účinnost jedu, který měl k dispozici, na svém oblíbeném vlčákovi Blondym. Pak svolal obvyklou válečnou poradu, rozloučil se a okolo čtvrté odpoledne odešel s Evou Braunovou do svého pokoje. Podle svědků přítomných v bunkru zazněl jediný výstřel. Když velitel stráže SS otevřel dveře, nalezl Hitlera s prostřelenou hlavou. Jeho manželka, která seděla vedle něj se otrávila. Takto je oficiálně popisován zánik a smrt jednoho z největších tyranů všech dob.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 marcel marcel | 6. srpna 2007 v 16:07 | Reagovat

jo super len nijake obrazkýý bych ktomu dodall

2 Jaroslav Jaroslav | E-mail | 6. prosince 2008 v 19:45 | Reagovat

výborné aj bez obrázkov. Len keby toho bolo ešte viac

3 cheap black dress cheap black dress | E-mail | Web | 16. ledna 2013 v 5:32 | Reagovat

You made some nice points there. I looked on the internet for the issue and found most persons will approve with your site.
http://www.pathdress.net

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama