Nikola Tesla (časť 5)

4. července 2007 v 11:04 | hyena555 |  Známi ludia

NIKOLA TESLA



To byl vážný handicap, protože v existujícím vzdělávacím režimu bylo kreslení povinné a tento nedostatek hrozil zničit celou moji životní dráhu a můj otec měl značné potíže dostat mě z jedné třídy do jiné.
V druhém roce na této instituci mě posedla myšlenka vyvolání trvalého pohybu neustálým tlakem vzduchu. Příhoda s hasičskou stříkačkou, o niž jsem již vyprávěl, rozohnila moji mladistvou představivost a vštípila mi dojem o neomezených možnostech vakua. Horečně jsem toužil využít tuto nevyčerpatelnou energii, ale po dlouhou dobu jsem tápal ve tmě. Nakonec však mé úsilí vykrystalizovalo ve vynález, který měl být schopen dosáhnout toho, o co se žádný jiný smrtelník ani nepokusil. Představte si volně otočný válec, uložený ve dvou ložiscích a částečně obklopený nádržkou, do níž válec těsně zapadá. Otevřená strana nádržky je rozdělena přepážkou (v podélné ose s válcem - pozn. překl.), takže válcový segment nádržku rozděluje na dvě části, vzájemně vzduchotěsně oddělené pohyblivým spojem. Z jedné části je vyčerpán vzduch a je jednou pro vždy uzavřena, druhá část zůstane otevřena; výsledkem bude věčný pohyb válce. Alespoň jsem si to myslel.
Dřevěný model jsem zkonstruoval a zalícoval s nekonečnou pečlivostí a když jsem k jedné straně připojil pumpu a skutečně pozoroval, že válec měl tendenci rotovat, šílel jsem radostí. Jednou z věcí, již jsem chtěl uskutečnit, bylo létání, ačkoli mě stále ještě odrazovala vzpomínka na ošklivý pád, který jsem utrpěl, když jsem s deštníkem skočil z vršku budovy. Každý den jsem se v duchu přemisťoval vzduchem do vzdálených oblastí, ale netušil jsem, jak to uskutečnit. Nyní jsem měl něco konkrétního, létací stroj, který neměl nic víc, než rotující hřídel, mávající křídla a vakuum - jako neomezený zdroj energie! Od té doby jsem dělal své vzdušné výlety ve vozidle s takovým komfortem a luxusem, jaké by se hodilo ke králi Šalamounovi. Trvalo mi roky než jsem pochopil, že atmosferický tlak působí kolmo k povrchu válce a že mírná tendence k rotaci, kterou jsem pozoroval, byla způsobena únikem vzduchu! Ačkoli jsem si tuto skutečnost uvědomoval postupně, způsobila mi bolestivý šok.
Sotva jsem dokončil školní docházku na reálném gymnáziu, přemohla mě nebezpečná choroba, nebo spíše jejich tucty a moje fyzická kondice se stala tak zoufalou, že mi lékaři nedávali žádnou naději. V tomto období mi bylo dovoleno pravidelně číst a získávat knihy z veřejné knihovny, která byla zanedbaná, a tak mi byla svěřena klasifikace děl a příprava katalogů.
Jednoho dne se mi do rukou dostalo několik svazků nové literatury, která se lišila od všeho, co jsem kdy předtím četl. Tyto knihy mě tak upoutaly, že jsem úplně zapomněl na svůj beznadějný stav. Byly to ranější práce Marka Twaina a jim mohu děkovat za zázračné uzdravení, jež následovalo. O dvacet pět let později, když jsem se s panem Clementsem setkal a vytvořilo se mezi námi přátelství, vyprávěl jsem mu o tomto zážitku a s potěšením jsem pozoroval, jak se tento velký muž smál, až se mu po tvářích řinuly slzy.
Má studia pokračovala na vyšším reálném gymnáziu v Carlstadtu, Chorvatsko, kde bydlela jedna z mých tet. Byla to distingovaná dáma, žena plukovníka, který byl starým válečníkem, jenž se zúčastnil mnoha bitev. Nikdy nezapomenu na ty tři roky, které jsem strávil v jejich domě. Žádná pevnost v době války nebyla pod tužší disciplínou. Krmili mě jako kanárka. Všechno jídlo bylo nejvyšší kvality a bylo vždy výtečně připravené, ale porce byly nepatrné. Plátky šunky, které krájela moje teta, byly tenké jako list papíru. Když mi plukovník chtěl dát na talíř něco většího, zadržela ho a rozčileně mu řekla: "Buď opatrný! Niko je velmi vybíravý."
Měl jsem neukojitelnou chuť k jídlu a trpěl jsem jako Tantalus.
Ale žil jsem v atmosféře vytříbenosti a uměleckého vkusu zcela neobvyklého v té době a společenských poměrech. Země byla nížinatá a bažinatá a malárie mě nikdy nevynechala, navzdory ohromnému množství chininu, jež jsem konzumoval. Občas se zvedla hladina řeky a vyhnala armádu krys do domů, kde sežraly všechno, dokonce i svazky pálivé papriky.Tito škůdci byli pro mě vítaným rozptýlením. Oslaboval jsem jejich řady všemi prostředky, což mi ve společnosti vyneslo nezáviděníhodnou přezdívku chytač krys. Nakonec však jsem gymnázium dokončil, moje nouze skončila a já obdržel maturitní vysvědčení, což mě přivedlo na životní křižovatku.
Během celých těchto let rodiče nikdy nezakolísali v rozhodnutí, nechat ze mě udělat duchovního, ale pouhá myšlenka na to mě naplňovala hrůzou. Stále více jsem se začal zajímat o elektřinu za povzbuzujícího vlivu mého profesora fyziky, který byl geniální muž a často nám demonstroval fyzikální zákony pomocí přístrojů, jež sám vynalezl. Mezi nimi si pamatuji na přístroj ve tvaru volně otočné baňky, potažené staniolem, která se začala rychle otáčet, když byla připojena ke stroji vyrábějícímu statickou elektřinu. Nedokážu popsat, co a jak intenzivně jsem cítil, když jsem byl svědkem jeho demonstrací těchto záhadných fenoménů. Každý dojem vyvolával v mé mysli tisíce odezev. Chtěl jsem vědět víc o této podivuhodné síle; toužil jsem experimentovat a bádat a s bolavým srdcem jsem rezignoval na nevyhnutelné. Právě když jsem se chystal na dlouhou cestu domů, dostal jsem dopis, v němž mne otec žádal, abych se zúčastnil honu. Bylo to podivné přání, protože byl vždy horlivě proti tomuto sportu. Ale o několik dní později jsem se dozvěděl, že v této oblasti řádí cholera, a tak jsem se navzdory přání rodičů vrátil do Gospicu. Je neuvěřitelné, jak absolutně nevědomí byli lidé, pokud jde o příčiny této pohromy, která postihovala zemi v intervalech patnácti až dvaceti let. Domnívali se, že smrtelná choroba je přenášena vzduchem a proto jej naplňovali štiplavým zápachem a kouřem. Mezitím pili zamořenou vodu a umírali po tuctech. Já tuto hroznou chorobu dostal hned první den po svém příjezdu a ačkoli jsem přežil nejhorší krizi, byl jsem po devět měsíců upoután na lůžko a stěží jsem byl schopen se pohnout. Moje energie byla úplně vyčerpána a já se podruhé ocitl na pokraji smrti.
Při jedné mé krizi, o níž se předpokládalo, že bude poslední, se otec přiřítil do místnosti. Dodnes vidím jeho bledou tvář, když se mě uklidňujícím tónem pokoušel povzbudit. "Možná," řekl jsem, "by se mi ulevilo, kdybyste mě nechali studovat inženýrství." "Půjdeš na tu nejlepší technickou instituci na světě," odpověděl slavnostně, a já věděl, že to myslí vážně. Z mé mysli spadlo těžké závaží, ale úleva by přišla příliš pozdě, nebýt zázračného léku v podobě hořkého odvaru ze zvláštního druhu fazole. Vracel jsem se do života jako Lazar k naprostému úžasu všech.
Můj otec trval na tom, abych strávil rok ozdravným pobytem v přírodě, s čímž jsem zdráhavě souhlasil. Většinu času jsem se potuloval po horách s loveckou výstrojí a s hromádkou knih, a tento kontakt s přírodou mě učinil silnějším na těle i na duchu. Přemýšlel jsem a plánoval a zplodil mnoho myšlenek, ale téměř zpravidla byly klamné. Vize byla dostatečně jasná, ale znalosti principů byly velmi omezené.
V jednom svém vynálezu jsem navrhnul dopravovat dopisy a balíčky přes moře podmořským potrubím v kulových kontejnerech, dostatečně pevných, aby odolávaly hydraulickému tlaku. Pumpovací zařízení, jehož účelem bylo hnát vodu potrubím, bylo přesně propočítáno a zkonstruováno a byly pečlivě propracovány i všechny další podrobnosti. Pouze byl však přehlédnut pouze jeden nepatrný detail. Předpokládal jsem libovolnou rychlost vody a, co víc, chtěl jsem, aby byla co nejvyšší, aby byla pošta doručována závratnou rychlostí, což jsem měl podepřeno bezchybnými kalkulacemi. Následné úvahy o odporu ventilů toku média mě přiměly se této myšlenky vzdát.
Dalším z mých projektů bylo vést kolem rovníku kruh, který by ovšem volně plul a byl by ve svém rotačním pohybu upoután odstředivými silami, což by umožnilo cestovat rychlostí kolem tisíce mil za hodinu, rychlostí nedosažitelnou u vlaku. Čtenář se jistě bude smát. Tento plán byl obtížně realizovatelný, to připouštím, ale nebyl horší než nápad dobře známého profesora z New Yorku, který chtěl čerpat vzduch z horkých do chladnějších klimatických oblastí, přičemž zcela zapomněl, že nám pánbůh pro tento účel poskytl gigantický stroj.
Další plán, mnohem důležitější a přítažlivější, byl odvodit energii z rotačního pohybu zeměkoule. Objevil jsem, že předměty na zemském povrchu, vzhledem k denní rotaci planety, jsou zemí unášeny bez ohledu na to, zda se pohybují po směru nebo proti směru rotace. Z toho vyplývá velká změna momentu, který by mohl být využit nejjednodušším představitelným způsobem k dodávání pohybové energie kdekoli na světě. Nemohu najít slova, která by popsala mé zklamání, když jsem si později uvědomil, že jsem se ocitl v situaci Archimeda, který marně hledal pevný bod ve vesmíru.
Po skončení mé zdravotní dovolené jsem byl poslán na polytechnickou školu ve Štýrském Hradci, Rakousko, kterou můj otec vybral, jako jednu z nejstarších a nejvěhlasnějších institucí. To byl ten moment, který jsem dychtivě očekával a začal svá studia pod dobrým vedením a byl jsem pevně rozhodnut uspět. Mé předchozí vzdělání bylo nadprůměrné, díky výuce, již mi poskytl můj otec, a díky dalším příležitostem k sebevzdělávání. Získal jsem znalosti řady jazyků a prokousával jsem se knihami z několika knihoven a sbíral informace více nebo méně užitečné. Potom jsem si poprvé mohl vybrat předměty, které jsem chtěl a kreslení od ruky mě již více neobtěžovalo.
Svou duševní kondicí jsem rodičům připravil překvapení a během celého prvního ročníku jsem pravidelně začínal pracovat ve tři ráno a končil v jedenáct v noci, včetně nedělí a svátků. Většina mých spolužáků brala věci lehčeji, a tak jsem přirozeně lámal všechny rekordy. V průběhu roku jsem složil devět zkoušek a profesoři mínili, že si zasloužím víc než nejvyšší klasifikace. Vyzbrojen jejich lichotivými vysvědčeními jsem se vrátil domů na krátký odpočinek, očekávaje triumf jsem byl pokořen, když můj otec mé těžce nabyté pocty zlehčoval.

To téměř zabilo mé ambice; ale později, po otcově smrti, se mě bolestně dotklo, když jsem našel svazek dopisů, v nichž jej profesoři nabádali, aby mě vzal ze studií, nebo zemřu přepracováním. Potom jsem se začal věnovat převážně studiu fyziky, mechaniky a matematiky; trávil jsem hodiny svého volného času v knihovnách.
Měl jsem opravdovou mánii dokončit to, co jsem začal, což mě často přivádělo do nesnází. Při jedné příležitosti jsem začal číst dílo Voltaira, když jsem se ke svému zděšení dozvěděl, že existuje téměř sto velkých svazků, tištěných malými písmeny, které toto monstrum napsalo, zatímco pilo sedmdesát dva šálky černé kávy denně. Musel jsem je všechny přečíst, ale když jsem odkládal poslední knihu, byl jsem velmi rád a řekl si, "Už nikdy více!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama