Nikola Tesla (časť 7)

4. července 2007 v 11:07 | hyena555 |  Známi ludia

NIKOLA TESLA



Po svém návratu do Paříže jsem jednomu ze správců společnosti, panu Rauovi, předložil plán na vylepšení jejich dynam a byla mi dána příležitost. Můj úspěch byl naprostý a potěšení členové představenstva mi udělili výsadu vyvíjet automatické regulátory, které byly velmi žádoucí. Krátce nato byly nějaké potíže s osvětlovacím zařízením, které se právě instalovalo na novém nádraží ve Strassburgu, Alsasko. Přívodní dráty byly vadné a při otevírací ceremonii zhasla velká část stěny z důvodu elektrického zkratu, právě za přítomnosti starého císaře Viléma I. Německá vláda odmítla poskytnout záruky a francouzská společnost utrpěla vážné ztráty. Díky mým znalostem německého jazyka a mým předchozím zkušenostem mi byl svěřen obtížný úkol narovnat naše záležitosti a počátkem roku 1883 jsem odešel na tuto misi do Strassburgu.
Několik příhod z tohoto města se mi nesmazatelně vrylo do paměti. Podivuhodnou souhrou náhod tam v té době žila řada mužů, kteří se později proslavili. Později jsem říkával, "V tomto starém městě byla bakterie velikosti. Ostatní dostali tuto nemoc, ale já unikl!" Praktická práce, korespondence a konference s úředníky mě nadměrně zaměstnávaly ve dne i v noci, ale jakmile jsem byl schopen urvat pro sebe trochu volného času, zkonstruoval jsem v mechanické dílně naproti nádraží jednoduchý motor, na který jsem si z Paříže přivezl nějaký materiál. Provedení experimentu se však protáhlo do léta toho roku, kdy se mi konečně dostalo zadostiučinění, když jsem viděl rotovat motor napájený střídavým proudem o různých fázích a bez kluzných kontaktů nebo komutátoru, jak jsem to vymyslel před rokem. Cítil jsem intenzivní radost, ale nedá se to srovnávat s delíriem štěstí, které následovalo po prvním objevu.
Mezi mé nové přátele patřil i bývalý starosta města, pan Sauzin, jehož jsem již do určité míry seznámil s tímto a dalšími vynálezy a jehož podporu jsem se snažil získat. Byl mi upřímně oddán a předložil můj projekt několika zámožným lidem, ale k mému hlubokému zklamání nenašel odezvu. Snažil se mi pomoci všemi možnými způsoby a přicházející první červenec 1917 mi připomíná formu "pomoci", jíž jsem obdržel od tohoto okouzlujícího muže, která sice nebyla finanční, nebyla však méně hodnotná. V roce 1870, když Němci vtrhli do této země, pan Sauzin získal dost velký pozemek na St. Estephe 1801 a došel k závěru, že neví o jiné vhodnější osobě než já, která by měla zkonzumovat tento vzácný nápoj. Mohu říci, že toto byla jedna z nezapomenutelných příhod, o nichž jsem hovořil. Můj přítel na mě naléhal, abych se vrátil do Paříže, jakmile to bude možné a vyhledal tam podporu. Velmi rád bych to udělal, ale má práce a vyjednávání se protahovaly v důsledku všech možných drobných překážek, jimž jsem musel čelit, takže tou dobou se situace zdála být bezvýchodná. Abyste si mohli udělat obrázek o německé důkladnosti a "zdatnosti", zmíním se zde o jedné poněkud legrační příhodě.
Ve vestibulu měla být umístěna žárovka a po zvolení správného místa jsem nařídil montérovi, aby připojil dráty. Po chvíli práce došel k závěru, že to musí konzultovat s inženýrem a také to udělal. Inženýr měl několik připomínek, ale nakonec souhlasil, že lampa by měla být umístěna dva palce od místa, které jsem označil já, načež montér pokračoval v práci. Potom inženýr začal mít starosti a řekl mi, že bychom to měli oznámit inspektoru Averdeckovi. Zavolali jsme tedy tuto důležitou osobu, která záležitost přezkoumala, prodiskutovala a rozhodla, že lampa by měla být umístěna o dva palce zpět, což bylo místo, jež jsem prve označil já! To ale nebylo všechno; Averdeck mi oznámil, že o této věci informoval vrchního inspektora Hieronimuse a že bych měl počkat na jeho rozhodnutí. Vrchní inspektor se však z důvodu naléhavých povinností mohl uvolnit až za několik dní, ale nakonec přišel a následovala dvouhodinová debata, po níž rozhodl posunout lampu o dva palce dopředu. Mé naděje, že toto rozhodnutí je konečné, se rozplynuly, když se vrchní inspektor ke mě obrátil a řekl mi, "Regierunsrath Funke je příliš puntičkářský, že si netroufám dát příkaz k umístění této lampy bez jeho výslovného schválení." Byly tudíž učiněny přípravy na návštěvu tohoto významného muže. Začali jsme uklízet již časně ráno a když Funke přišel se svojí družinou, byl slavnostně přijat. Po dvou hodinách rozmýšlení náhle zvolal, "Už musím jít!", ukázal rukou na místo na stropě a nařídil mi umístit lampu tam. Bylo to přesně ono místo, které jsem původně vybral já! Tak to šlo den za dnem s různými obměnami, ale byl jsem rozhodnut vytrvat za každou cenu a nakonec bylo mé úsilí odměněno.
Na jaře 1884 byly všechny nesrovnalosti vyřešeny, zařízení oficiálně předáno a já se vrátil do Paříže v radostném očekávání. Jeden z úředníků mi slíbil štědrou odměnu v případě úspěchu, rovněž budou vzaty v úvahu zlepšení, která jsem provedl u jejich dynam a doufal jsem, že dostanu značnou sumu. Jednal jsem se třemi úředníky, které pro jednoduchost označím jako A, B a C. Když jsem se obrátil na A, řekl mi, že by měl rozhodnout B. Tento gentleman zastával názor, že o tom může rozhodnout jedině C a ten si byl zcela jistý, že rozhodovací pravomoc má jedině A. Po několika marných kolech mi bylo jasné, že mou odměnou je hrad ve Španělsku.
Mé totální selhání sehnat kapitál na vývoj bylo dalším zklamáním a když mě pan Batchellor nabádal, abych odešel do Ameriky s perspektivou překonstruování Edisonových strojů, rozhodl jsem se zkusit štěstí v Zemi neomezených možností. Ale svoji příležitost jsem téměř promarnil. Prodal jsem svůj skromný majetek, zabezpečil byt a nacházel jsem se na nádraží, když jsem viděl, jak vlak odjíždí ze stanice. V tu chvíli jsem zjistil, že mé peníze a lístky jsou pryč. Co dělat, bylo otázkou. Herkules měl spoustu času na rozmýšlení, ale já se musel rozhodovat, když jsem běžel podle vlaku s rozporuplnými pocity pulzujícími v mém mozku jako oscilace kondenzátoru. Odhodlání a obratnost mi pomohly získat trochu času a nakonec se mi podařilo nalodit se na loď do New Yorku se zbytkem svých svršků, několika básněmi a články, které jsem napsal a s balíčkem výpočtů, týkajících se řešení několika neřešitelných integrálů a mého létajícího stroje. Během plavby jsem většinu času seděl na zádi lodi a čekal na příležitost zachránit někoho z vodního hrobu bez nejmenšího pomyšlení na nebezpečí. Později, když jsem vstřebal určitou dávku amerického smyslu pro praktičnost, jsem se chvěl a žasnul při vzpomínce na svou pošetilost. Setkání s Edisonem bylo památnou událostí v mém životě. Byl jsem ohromen tímto podivuhodným mužem, který bez podpory v začátcích a vědeckého vzdělání tak mnoho dokázal. Já studoval tucet jazyků, přehrabával se v literatuře a umění a strávil svá nejlepší léta v knihovnách čtením všech druhů knih, jež se mi dostaly do rukou, od Newtonovy "Principie", až po romány Paula de Kocka, a měl jsem pocit, že jsem většinu času promarnil. Ale zanedlouho jsem poznal, že to byla nejlepší věc, kterou jsem mohl udělat. Během několika týdnů jsem získal Edisonovu důvěru, a bylo to právě díky mému vzdělání.
Zaoceánský parník Oregon, v té době nejrychlejší parník, měl oba osvětlovací stroje porouchané a díky tomu byl odjezd lodi opožděn. Protože nadstavba byla postavena až po jejich instalaci, bylo nemožné je vymontovat z podpalubí. Potíže byly vážné a Edison byl velmi znepokojen. Večer jsem vzal nezbytné nástroje a šel na palubu plavidla, kde jsem zůstal přes noc. Dynama byla ve špatném stavu, měla několik zkratů a přerušení obvodů, ale s pomocí posádky se mi podařilo je opravit. V pět hodin ráno, když jsem šel po Páté Avenue směrem k dílně, jsem potkal Edisona s Batchellorem a několika dalšími, kteří se vraceli domů si odpočinout. "Zde je náš Pařížan potloukající se po noci," řekl. Když jsem mu řekl, že přicházím z Oregonu a že jsem opravil oba stroje, mlčky se na mě podíval a šel dál bez jediného slova. Ale když poodešli kousek dál, zaslechl jsem jeho poznámku, "Batchellore, je to dobrý chlapík." A od té doby jsem měl úplnou svobodu v organizování své práce. Téměř po celý rok byla má pracovní doba od 10:30 dopoledne do 5 hodin příštího rána bez denní přestávky. Edison mi řekl, "Měl jsem hodně pracovitých pomocníků, ale takového jako jsi ty, jsem tu ještě neměl." Během tohoto období jsem zkonstruoval dvacet čtyři různých typů standardních strojů s krátkými jádry a jednotným vzorem, které nahradily ty staré. Správce mi slíbil padesát tisíc dolarů za dokončení tohoto úkolu, ale ukázalo se, že to byl kanadský žertík. To mi způsobilo bolestivý šok a na své místo jsem rezignoval.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama