Nikola Tesla (časť 8)

4. července 2007 v 11:08 | hyena555 |  Známi ludia

NIKOLA TESLA



Bezprostředně potom se na mě obrátili nějací lidé s návrhem na vytvoření společnosti na obloukové lampy pod mým jménem, s nímž jsem souhlasil. Zde jsem měl konečně příležitost vyvinou motor, ale když jsem toto téma nadhodil svým novým společníkům, řekli, "Ne, my chceme obloukovou lampu. Nás nezajímá váš střídavý proud." V roce 1886 byl můj osvětlovací systém, založený na obloukových lampách, zdokonalen a přizpůsoben pro osvětlení továren a pouliční osvětlení a byl jsem volný, ale bez jiného vlastnictví než překrásně vyrytého balíčku akcií hypotetické hodnoty. Potom následovalo období boje v novém prostředí, pro něž jsem nebyl připraven, ale nakonec jsem se dočkal odměny a v dubnu 1887 byla založena společnost TESLA Electric Co. skýtající laboratoř a zařízení. Motory, které jsem tam postavil, byly přesně takové, jaké byly v mých představách. Nepokoušel jsem se vylepšovat jejich konstrukci, ale pouze jsem reprodukoval obrázky, které se objevovaly v mých vizích a pracovaly vždy tak, jak jsem očekával.
Na začátku roku 1888 byla uzavřena dohoda se společností Westinghouse na výrobu široké škály motorů. Ale ještě musely být překonány velké problémy. Můj systém byl založen na použití proudu o nízké frekvenci a odborníci z Westinghouse schválili 133 cyklů za sekundu s cílem zajištění výhodnější transformace. Nechtěli opustit své standardní formy přístrojů a mé úsilí se muselo soustředit na přizpůsobení mého motoru těmto podmínkám. Další nezbytností bylo vyrobit motor schopný efektivně běžet na této frekvenci se dvěma přívodními dráty, což nebylo snadné docílit.
Na konci roku 1889 mých služeb v Pittsburghu nebylo již třeba, a tak jsem se vrátil do New Yorku a pokračoval v experimentální práci na Grand Street, kde jsem ihned začal konstruovat vysokofrekvenční stroje. Konstrukční problémy na tomto neprobádaném poli byly nebývalé a zcela mimořádné a byly spojeny s mnoha těžkostmi. Zavrhnul jsem indukční typ, obávaje se, že bych nemusel získat vlny přesně sinusového průběhu, který byl tak důležitý pro rezonanční činnost. Díky tomu jsem si ušetřil spoustu laboratorní práce. Dalším odrazujícím rysem vysokofrekvenčního alternátoru se jevila být proměnlivá rychlost otáčení, což značně limitovalo jeho použitelnost. Již dříve jsem si při demonstracích před American Institute of Electric Engineers všiml, že se několikrát ztratilo vyladění a bylo nutné je znovu nastavit, a dosud nebylo vynalezeno zařízení, které jsem vynalezl dlouho potom, čili prostředek pro řízení otáček strojů tohoto druhu do takové míry, že se změní o malou část jedné otáčky při extrémním rozsahu zátěže. Také z mnoha dalších důvodů se zdálo být žádoucí vynalézt jednodušší zařízení na výrobu elektrických oscilací.
V roce 1856 lord Kelvin předložil teorii vybíjení kondenzátoru, ale dosud nebyla vytvořena praktická aplikace tohoto důležitého poznání. Viděl jsem, jaké jsou zde možnosti a přistoupil k vývoji indukčního přístroje na tomto principu. Můj pokrok byl tak rychlý, že jsem již na své přednášce v roce 1891 mohl ukázat cívku dávající jiskry dlouhé pět palců. Při této příležitosti jsem přítomným inženýrům na rovinu řekl o nedostatcích spojených s transformací pomocí této nové metody, zejména o ztrátách v jiskřišti. Následný výzkum ukázal, že je lhostejné, jaké médium je použito - ať to byl vzduch, vodík, páry rtuti, olej nebo proud elektronů, účinnost byla vždy stejná. Tento zákon je velmi podobný zákonu, jímž se řídí přeměna mechanické energie. Můžeme upustit závaží z určité výšky kolmo dolů, nebo jej přenést do nižší úrovně po jakkoli zakřivené dráze, je to nevýznamné, pokud jde o množství práce. Naštěstí však tato stinná stránka není fatální, protože při správně dimenzované rezonanci je dosažitelná účinnost obvodu 85 procent. Od doby mého časného oznámení tohoto vynálezu vešel tento v univerzální užívání v mnoha odvětvích, ale čeká jej ještě větší budoucnost.
Když jsem v roce 1900 docílil mocné výboje o délce 1000 stop a jiskřící proud kolem zeměkoule, vzpomněl jsem si na první nepatrné jiskry, jež jsem pozoroval ve své laboratoři na Grand Street a cítil jsem vzrušení podobné tomu, když jsem objevil rotační magnetické pole.
Nikola Tesla - kapitola 5.

Když se ohlížím zpět na události mého minulého života, uvědomuji si, jak jemné jsou vlivy, které formují naše osudy. Jako ilustrace může posloužit příhoda z mého mládí. Jednoho zimního dne jsem se společně s několika dalšími chlapci vydal na túru na strmou horu. Sníh byl hluboký a teplý jižní vítr jej činil vhodným pro naše účely. Bavili jsme se házením sněhových koulí, které se kutálely dolů po svahu, přitom na sebe nabalovaly další sníh a my soutěžili, komu se vytvoří větší koule. Náhle jsme viděli kouli, která začala nadměrně růst, nabyla obrovských rozměrů, až byla veliká jako dům a hnala se hřmotně do údolí s takovou silou, že se třásla zem. Díval jsem se na ni jako očarovaný a nechápal jsem, co se stalo. Několik týdnů jsem měl před očima tuto lavinu a žasnul jsem, jak je možné, že něco tak malého může narůst do takových nesmírných rozměrů.
Od té doby mě vždy fascinovalo zvětšení slabých vlivů, a když jsem o řadu let později začal studovat mechanickou a elektrickou rezonanci, byl jsem tím zaujat od samého začátku. Nebýt tohoto mocného dojmu, spokojil bych se možná s malými jiskrami, které jsem získal se svou cívkou a nikdy bych nevyvinul svůj nejlepší vynález.
Mnoho technicky vzdělaných mužů, velice schopných ve svých speciálních oborech, ale ovládaných pedantským duchem a krátkozrakých, prohlašuje, že kromě indukčního motoru jsem dal světu velmi málo vynálezů pro praktické použití. To je však tragická chyba. Nová myšlenka nesmí být posuzována z hlediska okamžitých výsledků. Můj střídavý systém přenosu elektrické energie přišel v psychologický moment jako dlouho očekávaná odpověď na palčivé otázky průmyslu a ačkoli musel být překonán značný odpor a usmířeny - jako obvykle - protichůdné zájmy, komerční využití na sebe nedalo dlouho čekat. Nyní tuto situaci porovnejme například s mojí turbinou. Člověk by si myslel, že tak jednoduchý a krásný vynález, mající mnoho rysů ideálního motoru, by měl být okamžitě přijat a bezpochyby by za podobných podmínek takto přijat byl. Ale očekávaný přínos rotačního pole neučinil stávající stroje bezcennými; naopak, stalo se přidanou hodnotou. Systém se nabídl do nových oborů podnikání, stejně jako pro zlepšení starých. Případ mé turbiny je zcela rozdílný. Je to radikální obrat v tom smyslu, že její úspěch by znamenal opuštění zastaralých typů motorů, na jejichž vývoj byly vynaloženy miliardy dolarů. Za takových okolností musí být pokrok pomalý a možná největší překážky tvoří předpojaté názory, vytvořené v myslích odborníků z řad organizované opozice.
Hned den poté, co jsem měl tuto skličující zkušenost, jsem potkal svého přítele a bývalého asistenta, Charlese F. Scotta, nyní profesora elektrického inženýrství na Yale. Dlouho jsem jej neviděl a byl jsem rád, že mám příležitost si trochu popovídat v mé kanceláři. Naše konverzace přirozeně přešla na moji turbinu a já se rozpálil do běla. "Scotte," zvolal jsem, unešen vizí nádherné budoucnosti, "Moje turbina pošle všechny tepelné motory na světě do šrotu." Scott si rukou mnul bradu a přemýšlivě se podíval stranou, jako kdyby dělal nějakou kalkulaci. "To bude ale pořádná hromada šrotu," řekl a odešel bez jediného slova.
Tento a další mé vynálezy však nebyly ničím jiným než kroky vpřed určitým směrem. Při jejich vyvíjení jsem jednoduše následoval vrozený instinkt vylepšovat současná zařízení bez nějakého zvláštního přemýšlení o našich naléhavých potřebách. "Zesilovací vysílač" byl produktem práce několika let, jejímž hlavním cílem bylo řešení problémů, jež jsou pro lidstvo nekonečně důležitější než pouhý průmyslový rozvoj.
Pokud mi dobře slouží paměť, bylo to v listopadu 1890, kdy jsem provedl laboratorní experiment, který byl jeden z nejobyčejnějších a nejvelkolepějších, které kdy byly zaznamenány v análech vědy. Při zkoumání chování proudů o vysoké frekvenci jsem nabyl přesvědčení, že elektrické pole dostatečné intenzity může být vyrobeno v místnosti k rozsvícení bezelektrodových vakuových trubic. Proto byl postaven transformátor k ověření této teorie a první pokus byl překvapivě úspěšný. Je obtížné hodnotit, co tento neznámý fenomén v té době znamenal. Dychtíme po nových senzacích, ale brzy se k nim staneme lhostejnými. Včerejší zázraky jsou dnes běžné jevy. Když byly mé trubice poprvé veřejně předvedeny, setkaly se s úžasem, který se nedá popsat. Ze všech částí světa jsem dostával naléhavá pozvání a řadu poct a dalších lichotivých nabídek, jež jsem všechny odmítal. Ale v roce 1892 jsem dostal neodolatelnou nabídku a odjel do Londýna, kde jsem přednášel před institucí Elektrických inženýrů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama